Say Hello

~15~

Už jsem se trošku uklidnila. Ale ne tak,abych mohla zůstat v domě. Proto jsem si stáhla vyfoukané vlasy do culíku,vzala si legíny s mikinou,navlékla jsem si běžecké boty,popadla sluchátka s mobilem a vypadla z pokoje. Šla jsem potichu,abych se nepotkala s matkou. Slyšela jsem jak s někým mluví. Neodolala jsem a přitiskla jsem se na zeď,abych slyšela.

"Už to nezvládám...vím...já vím,že jsem nebyla dobrá matka....ale...jak chceš...mami no tak..."

Protočila jsem oči,jelikož její matku zrovna dvakrát nemusím. Už jsem se odmítla plížit. Když jsem odcházela praštila jsem dveřma. Rozeběhla jsem se a už jsem se nemínila plácat v myšlenkách. Nechala jsem se pohltit hudbou a pocitem běžet co nejdál.

Doběhla jsem ke svému altánku a sedla jsem si na jeho schody. Naštvaně jsem si odfrkla nad svojí myšlenkou. "Vsadím se,že sem přitáhne její matka" pronesla jsem nahlas.
Neposedný pramen vlasu jsem si dala za ucho. Na plné kolo jsem si povzdechla.

"Ani stopa po dešti..." řekla jsem rozmrzele. Podepřela jsem si hlavu dlaní a dívala se na město. Už se stmívalo. Tma se co nevidět snese. Už jen pár dní a bude tu podzim.

"Čím jsem si tohle zasloužila?" zeptala jsem se do prázdna.

"Můj otec je nezvěstný,matka se najednou snaží o mě starat,můj středośkolský život je ta tam,mého kamaráda otec mi zakazuje se s ním bavit, jeden...dva idioti mi otravujou život..."

"Proč do prdele!?" to už jsem vykřikla.

Nevím jak dlouho jsem tam tak stála a dívala se na město. Možná jen pár minut anebo celé hodiny? Nevím. Ale jisté je,že mě pohled na mé město naplnil klidem.

Někdo na mé rameno položil ruku a já jsem nadskočila a ješte,aby toho nebylo málo začala jsem ječet jak pominutá.

"Nech mě!!!"

"Klid,Ky. To jsem já. Jack"

Přestala jsem ječet a zadívala se do tmy. Samozdřejmě,že je to Jack. Bože.

"To už nikdy nedělej. Sakra." řekla jsem mu nakvašeně.

"Promiň." odpověděl to tak....jinak. Tenhle tón od něho neznám. Odolala jsem pokušení otevřít pusu a zírat na něj.

"Musím uznat,že ječet teda umíš" řekl a jeho obličej se skroutil do usměvu. Tak a tady je. Starý Jack,který je nesnesitelný.

"Je to tvoje vina,tak co" chtěl něco namítnou,ale předběhla jsem ho.

"Co tady vůbec děláš?"

"Em.....no...slyšel jsem co se stalo...tak...mě napadlo,že budeš chtít být sama anebo si o tom promluvit.."

Očima se díval všude kolem jen ne na mě. Přišlo mi to milé a vtipné,že je takhle nervozní. Díky tomu se mi na rtech objevil úsměv. Jack mi ho oplatil. Bože to je,ale chvíle!

"Chci být sama." řekla jsem to z nenadání a tím jsem ho zaskočila.

"Můžeš chtít" odpověděl mi s ďábelským úsměvem. Zamračila jsem se na něj,ikdyž jsem chtěla,aby tu zůstal,jenomže nechci o tom mluvit.

"No tak,tvoje oči tě prozrazují" mrknul na mě.

"Myslím,že to jsou jen tvoje tajné touhy" oplatila jsem mua ruce jsem si založila na prsou.

"Ale prosím tě" mávl nad tím rukou.

"Nesnaž se zamluvit předešlé téma" udělal stejný postoj jako já.

"Ale já chci" Už mi stačilo si jen dupnout nohou.

"Ještě si dupni,zlato" posmíval se mi

"Ty se mi jako posmíváš? A neříkej mi zlato"

"To bych si nikdy nedovolil." ruce si dal na hruď jakože se cítí ublíženě. Provrtala jsem ho pohledem.

"Neříkej,že ti nelíbí to oslovení,anebo by jsi chtěla jiné?" dorážel na mě a přiblíži se ke mně až moc blízko. Ale nehodlám udělat krok vzad. Nejsem žádný strašpitel! Zadívala jsem se mu do očí. Vedli jsme oční souboj,nikdo z nás dvou nechce prohrát.

"Nechme toho a sedněme si" kývl hlavou na schody altánku,kde jsem ještě před chvílí seděla. Povýšeně jsem se na něj usmála,jelikož to vzdal. Prozočil nade mnou oči a šel si sednout.

"Nepotřebuji společnost" řekla jsem mu a stoupla si před něj. Tím jsem mu znemožnila pohled na teď už na rozsvícené město.

"Překážíš"

"Můžeš jít domů" Povzdechl si. Zadíval se mi zpříma do očí. Zvednul se a opět byl až moc blízko. Nejistě jsem se ošila. Nemohla jsem se mu dívat do očí,protože je v nich tolik soucitu,který jsem za svůj život nepoznala,že to nezvládám.

Přesvědčila jsem sama sebe a pohlédla jsem na něj,přesně v tu chvíli kdy si mě přitáhl do svého obětí. Není to takové to falešné,ne,tohle je vřelé a soucitné. To pravé co zrovna teď potřebuji.

Stála jsem tam jak zkamenělá,protože mě překvapil,ale rozhodla jsem se mu to obětí opětovat.

"Mě můžeš věřit princezno"