Volpina - Liščí Lhářka - ML FanFiction

20. Kapitola

Marinette

Znovu se cítím strašně. Popravdě, mám k tomu pár dobrých důvodů. První je, že jsme včera pracovali na projektu s Alyou a Ninem dlouho do noci. Jsem nevyspalá. Druhý je ten, že mi Lil včera ne příliš taktně připoměla, že jsem Kocourovi zlomila srdce. Bolí mě to snad víc než jeho. A poslední je ten, že mě celé ráno pronásleduje noční můra. Ráno. Prostě se mi zatmí před očima a objeví se obličej Lišaje. Strašně se směje a já vím, že je něco špatně. Hodně špatně. Jako by se něco mělo stát, já věděla co, jen si ani za nic nemohla vzpomenout co. Zakončí to celé výkřik 'Ne!'. Pak se opět rozjasní a já můžu normálně fungovat. Před školou si všimnu, že jsem přišla celkem pozdě. Adrien tu už je. Baví se s Chloé, která s ním vyloženě flirtuje. Popadne mě vztek. Už se k nim chystám rozejít, když mi někdo položí ruce na ramena. Lila. Zasměje se.

,,Já dokonce cítím, jak se v tobě vaří krev. Pojď, půjdem je pozdravit."

,,Pokud jde o mě, zdravím jen Adriena." procedím mezi zuby. Znovu se zasměje.

,,Já taky. S tou pipkou se zásadně nebavím. Ještě by na mě přenesla svojí blbost." Usměju se na ní. I když se cítím pod psa, zvedla mi náladu. Společně jsme vykročily k Adrienovi a Chloé, která si zrovna natáčela vlasy na prst. Tak neskutečně mě vytáčí.

,,Hrm, hrm." odkašle si Lila. Chloé se otočí.

,,Zmizte socky. Mám tu zrovna velmi vážný rozhovor."

,,Socky?!?" Už jsem se neudržela. ,,Neslyšela si, kdo je Lil? Nebo snad to, že moji rodiče nijak chudí nejsou? Vlastní pekárnu."

,,No a koho to zajímá? Já jsem dcera starosty! Jsem mnohem důležitější než ty."

,,Mrcho." zamumlám. Místo mě se toho ujme Lila.

,,Opravdu? Jsi dcera starosty? To jsem netušila! Že ses nezmínila. A navíc, ty nejsi důležtá. Tvůj otec ano. Ty jsi jen malý, rozmazlený spratek, který neumí nic, než se odvolávat na to, kdo je tvůj tatínek. Všem už lezeš na nervy, Chloé."

,,Jak se opovažuješ?!?"

,,Jednoduše jsem řekla pravdu. Tos nečakala, co? Já totiž mám většinou s pravdou problém." Ve stejné chvíli s Adrienem vyprskneme smíchy. Netuším, čemu se směje on. Podívá se na mě a vypadá překvapeně. Asi taky netuší, čemu se směju. Kdyby tak veděl. Ale já nechci, by to zjistil. Chloé odpochoduje a Adrien se usměje.

,,Díky, že jste mě vysvobodily."

,,Nemáš zač. Dá se mi věřit." Podívá se na něj pohledem, který nepochopím. On ale jen kývne.

,,A kde jsi byl včera?" zeptám se ho. ,,Nepřišel si. Měli jsme dodělat ten projekt."

,,Promiň, neměl jsem čas. Máte to?"

,,Ne. Makali jsme dlouho do noci, ale tvá oslnivá přítomnost nám natolik chyběla, že jsme teprve v půlce." Nevím, proč jsem najednou tak ironická a nepříjemná. Netuším, proč s ním jednám jako s Kocourem. Jeho to zřejmě taky překvapí.

,,Promiň." zamumlá. Mávnu rukou. Je mi líto, že jsem se tak chovala.

,,To nic. Dneska nemám dobrej den. Jsem unavená." Lila se na mě zvláštně podívá.

,,A cítíš se dobře? Můžeš si jít domů lehnout."

Zavrtím hlavou. ,,Ne. Jen prosím tě, kdybych náhodou přestala vnímat, nechte mě, ono se to za chvíli spraví." Teď už se oba tváří ustaraně.

,,A nechceš alespoň nějakej lék?" Lila se nenechá tak snadno odbýt. Pokusím se jí alespoň něco naznačit.

,,Není to přímo můj problém, jestli mi rozumíš." Pořád se tváří ustaraně, ale vidím na ní, že pochopila.