Smile, please! [CZ]

8.kapitola

„Myslíš si, že jsem pana Sanderse neurazila tou otázkou, ohledně jeho rodiny?" zeptala jsem se Luka, když jsme šli domů.

„Nemyslím. A i kdyby... nemohla jsi za to," uklidnil mě.

Vešli jsme do domu. Začala jsem hledat Axela, který nebyl nikde k nalezení.

„Axele! Axele! Kde jsi?!" volali jsme s Lukem společně.

„Nesprchuje se náhodou?" napadlo Lukase.

„Skočím se podívat," řekla jsem a brala schody do koupelny po dvou.

Z koupelny se ozýval zpěv, který předtím slyšet nebyl.

„Axele, jsi to ty?" zakřičela jsem přes dveře.

Nikdo neodpověděl.

„Já jdu dovnitř! Tři... dva... jedna...," otevřela jsem dveře.

Axel si zrovna čistil zuby nahý a zpíval si nějakou melodii.

„Bože! Axele! Zakryj se, ty prase!" zakryla jsem si oči a doufala, že se ta vzpomínka na mého nahého bratra z mé mysli vymaže.

„Tady nemůže mít nikdo ani soukromí! Proč jsi neklepala? Připadám si tady, jak na nudistické pláži! Každý mě tu očumuje!" prohlásil se smíchem v hlase Axel.

„Vždyť jsme tu na tebe křičeli asi deset minut!" přiběhl Lucas.  „No fuj, Axele! Obleč se! Nikdo tady na tebe není zvědavý!" řekl znechuceně a táhl mě pryč.

„Nechcete zavolat ještě nějaké svoje kamarády, ať se na mě rovnou podívají?" shýbal se pro ručník.

„Myslím si, že není na co," škádlila jsem ho.

„Haha. Že ty o tom nějak moc víš, ne?" uvázal si na svou dolní polovinu ručník. Aspoň něco.

„Si piš. Možná i víc, než ty!" hodila jsem po něm jeho věci.

Axel nasadil nevěřícný výraz smíšený se znechuceným a starostlivým.

„Dělám si srandu," uklidnila jsem ho.

Axel si viditelně oddechl. Asi by nepřežil, kdyby jeho malá sestřička už nebyla panna.

----------------------------------

„Ahoj Wille," pozdravila jsem blonďáka sedícího v poslední lavici.  „Já si přisednu, jo?" ukázala jsem na prázdnou židli vedle něj.

William neodpověděl ani jednou. Nedivím se mu, jsem možná trochu dotěrná.

„Williame? Jsi v pořádku?" stále neodpovídal.

„Wille!" třásla jsem s ním.

Nic se nedělo. Zvedla jsem jeho hlavu ležící na školní lavici.

„Pro pána! Co se ti stalo? Musíš na ošetřovnu, hned!" vykřikla jsem, ale ani jedna živá duše mi nevěnovala chvilku pozornosti.

Zazvonilo, ale já jsem stejně šla po chodbě po boku s Willem, který se sotva držel na nohou.

„Co potřebujete, slečno Dosnová?" oslovila mě ošetřovatelka.

„Spíš co potřebuje pan Roberts," ukázala jsem na Willa a posadila ho na židli.

„Co se stalo?" zeptala se a snažila se ho nějak probrat.

„Sedla jsem si vedle něj na dějepise a takhle ho našla. Nevím, co se mu stalo," pokrčila jsem rameny.

„Vypadá to, že ho někdo surově zbil. Musí do nemocnice. Máte auto?" otočila na mě svůj zrak.

Přikývla jsem...

„Vemte si ho, odvezte ho do nemocnice. Pro dnešek jste z vyučování omluvena. Tady máte číslo do školy," podala mi nějaký papírek, „zavolejte, až budete mít čas," dala mi informace.

Už po několikáté jedu za tenhle měsíc do nemocnice! No je to možné?! Asi se zblázním!

Ošetřovatelka mi pomohla Willa dát na zadní sedadla mého auta. Chvíli jsem hledala, ale nakonec jsem našla nějakou přikrývku, kterou jsem ho přikryla.

„Vydrž, Wille," nahmatala jsem jeho ruku a pevně ji stiskla.  „Za chvíli tam budeme," snažila jsem se uklidnit spíše sebe.

Bylo těžké řídit s jednou rukou, ale nechtěla jsem pustit Willovu ruku. Když jsem ji držela, měla jsem pocit, že všechno bude v pořádku. Bála jsem se, že kdybych ji pustila, ten pocit by zmizel.

„Potřebuju doktora a nosítka!" vykřikla jsem, jakmile jsem se ocitla v budově nemocnice.

Bez váhání se za mnou rozběhlo pár pánských sester spolu s nosítky. Rychlým během mě následovali až k mému autu. Willa tam naložili, poděkovali a běželi s ním na sál.

„Dobrý den, pana Robertse právě operují, kde má pokoj? Ať vím, kde na něj mám počkat," zeptala jsem se mladé mile vyhlížející sestřičky.

„Pokoj...134. Nejste tu tenhle měsíc nějak často?" optala se mě.

„Máte pravdu, až nezdravě často," přitakala jsem jí a odešla na Willův pokoj.

Tak co? Jak se vám líbí nová kapitola? Já doufám, že dost! Chtěla bych vám poděkovat za všechny votes a přečtení, která se v poslední době nahromadila. Ani nevíte, jak velkou radost mi to dělá, sledovat zvyšující se čísla.

Mimochodem...právě jsem vydala svůj další příběh - Kluk ze sousedství. Byla bych každému, kdo si ho přečte, v lepším případě i ohodnotí, moc vděčná.

Smějte se, milujte se a hlavně čtěte! Ahoj! :)