Tajemství minulosti [HP FF]✔

14. kapitola

Lucy se společně se svými dětmi koukala na televizi. Zrovna dávali romantický film,
Deník princezny 2. Layla s Lucy tento film milovali, ale Scorpius mu nemohl stále přijít na chuť.

,,Vždyť to vůbec nedává smysl! Jak ji může pusinkovat, když jí před chvilkou nadával?!" křikl rozhořčeně malý chlapeček a nabroušeně koukal na obrazovku.

,,Ticho, Scorpe! Rušíš!" zasyšel jeho sestra výhružně a dále se koukala se zamilovaným pohledem před sebe na odehrávající se děj.

,,To teda ne! Vždyť je to hloupost!" rozčiloval se hoch a stoupl si. Už toho měl plné zuby a nechtěl se na to koukat. Drásalo mu to nervy.

,,Není to hloupost! Odvolej to!" křikla jeho sestra pobouřeně a stoupla si naproti němu. Schylovalo se k sourozenecké válce.

,,Je!"

,,Není!"

,,Je!"

,,Není!" tato jejich slovní přestřelkla trvala ještě pár minut, dokud to jejich huhlání neuklidnila Lucy svým smíchem.

,,To by stačilo, nemyslíte?" koukla se na ně pobaveně.

,,Ale on uráží ten fílm!" založila si ruce na hrudi Layla a začala trucovat.

,,Každý člověk má jiný názor, princezno. Je jasné, že se s mnoha lidmi ve svém životě neshodneš," uklidnila ji její matka s vážným pohledem.

,,Já vím! Ale on je můj bratr!" zafuněla.

,,To na tom nic nemění," mrkla na ni. Film se pomalu dostával ke šťastnému konci. Lucy milovala takovéhle krásné zakončení. Vždy si připadala, že se to může stát i v prostém životě.

,,Co budeme dělat teď?" přerušil hrobové ticho Scorp.

,,Co kdyby si nám řekla další část tvého příběhu?" zakmitala obočím maličká Lay a přitulila se ke své matce, která si povzdechla, ale nakonec kývla na souhlas. Přemýšlela, o čem by jim řekla dnes a usnesla se na to, že se nestalo nic moc zajímavého a může rovnou přeskočit k poslednímu úkolu. Na rukách jí naskočila husí kůže. Tohle byl snad nejhorší okamžik v jejím dosavadním životě.

,,Čas plynul obrovskou rychlostí a měsíce se stále měnily. Nechápala jsem, jak to může jít tak rychle. Konec školního roku se kvapem blížil a to znamenalo můj, Fredův a Dracův návrat domů. Nechtělo se mi tam.

Předtím mě však čekala poslední věc. Třetí úkol v turnaji Tří kouzelníků. Zase si nás odvedli do toho stanu, kde jsme strávili noc. Ve vzduchu jsem cítila něco, co mě znervózňovalo, ale nedokázala jsem zjistit, co to bylo.

Hodila jsem to za hlavu a soustředila se jen na můj úkol. Měli jsme proběhnout bludištěm a najít pohár, který nás přenese na začátek. Kdo ho získá, zvítězí.

Došla jsem ke svému vchodu do tunelu. Měl mě odprovodit profesor OPČM - Alastor Moody. Vždy mi přišel jako podivín. Popřál mi hodně štěstí a řekl mi, že mě na konci čeká překvapení. Nevěděla jsem, jak to myslel, ale rozhodla jsem se to neřešit.

Vchod se otevřel a já vběhla dovnitř. Okamžitě jsem potkala mozkomora, na kterého jsem použila Patronovo zaklínadlo. Zabralo a já pokračovala dál ve své cestě. Po chvíli jsem narazila na bubáka. Vzal si na sebe podobu mého otce. Jak výstižné. Musela jsem se dlouho přemlouvat, abych použila Riddikulus, ale nakonec to dopadlo tak, že ho porazil Fred. Děkovně jsem se na něj usmála. Pouze na mě mrkl.

Nadále jsme běželi spolu. Doufali jsme, že to co nejdříve skončí. Přišlo nám tam něco podezřelé. Něco nám muselo stále unikat. Jenže nic nás nenapadalo. Cestou jsme minuli skoro všechny. Potulovalo se tam hodně nebezpečných tvorů, které jsme museli odrazit, zahubit a porazit. Prostě se jich zbavit, což nebylo zrovna nejlehčí.

Labyrint měnil stále tvar. To nám práci zrovna neulehčovalo. Propadala jsem zoufalství. Trčeli jsme tam již přes hodinu a energie nám pomalu ubývala. Zahlédla jsem i jedny červené jiskry, které znamenaly, že se daný kouzelník, či čarodějka vzdávají.

Už jsme ani neběželi. Šli jsme normálně pomalu a v klidu. Byli jsme stále ve střehu a čekali, že na nás něco vyskočí. Nic se však nedělo. Došli jsme na místo, kde už nebyli žádné zdi. Uprostřed se leskl nádherný zlatý pohár. Ve stejnou chvíli jako my přiběhl Harry s Cedem. Všichni jsme přišli k poháru a domlouvali se kdo se ho chytne.

Usoudili jsme, že bude nejlepší, když se chytneme zaráz a zvítězíme všichni. Omyl však přišel okažitě, když jsme poznali, že nás to nepřeneslo na start, nýbrž na místo, které mi bylo až moc známé," dokončila své vyprávění. Tentokrát toho neřekla tolik, protože chtěla, aby její děťátka byla aspoň trošku napnutá, což se očividně povedlo.

,,A dál?" pobízela ji její dcera, ale Lucy záporně zakroutila hlavou.

,,Až příště," zamítla jejich návrh a popstavila se na nohy. Odešla do kuchyně, kde popadla nějaké přísady na jídlo a začala kuchtit něco k večeři.

,,Prosím," mrčel Scorpius.

,,Ne. Musím vás přeci aspoň trošku napínat," usmála se na ně a při tom připravovala zeleninový salát. Nakrájela jednu celozrnou bagetu. Míchala obsah v misce a mračila se. Všechny ty vzpomínky jí běhaly před očima. Děsila se toho okamžiku. Ten okamžik znamenal převrat v celém jejím životě. Ten převrat nebyl nikterak dobrý, nýbrž špatný. Zatřásla se chladem.
Připravila postupně večeři. Práskly domovní dveře a to znamenalo, že se vrátil Draco z práce. Šťastně se usmála a rozběhla se mu naproti. Skočila mu do náruče a pevně ho stiskla ve svém objetí.

,,Tolik jsi mi chyběla, miláčku," zašeptal jí do ucha a pohladil ji po jejich dlouhých vlasech. Postavil ji na zem a přitáhl si ji k sobě za pas. Jemně ji políbil na rty a ona se nad jeho láskyplným gestem usmála. Milovala takovéto chvíle plné něžností.

,,Miluju tě," zašeptala, když se od sebe odtáhli.

,,Miluju tě," usmál se na ni a palcem ji pohladim po tváři. Ona se více opřela do jeho ruky. Takhle tam stáli do té doby, než se přiřítili jejich zlatíčka na večeři. Společně se odebrali do jídelny, kde si sedli k jídelnímu stolu. Lucy každému nabrala porci. Popřáli si dobrou chuť a pustili se zvesela do jídla. Nemluvili. Nebylo ani potřeba. Za vše hovořili jejich gesta, která prozrazovala až příliš mnoho.

Celým domem se rozléhal zvuk řinčení příborů a skleniček o talíře. Někdy i o podlahu, ale to jen výjimečně, když někomu něco spadlo na zem, což se většinou nestávalo. Ale někdy se nějaké to neštěstí přeci jen stane.