Čarodějka

Kapitola XII. Jsem zpátky

POHLED: KAYA

Carmen právě zavřela své oči, vypadalo to, že právě usíná, což pro nás neznamená vůbec žádnou dobrou zprávu. 

"Nicolasovo kouzlo účinkuje rychleji, než jsem předpokládala." Řekla jsem Chrisovi, který právě vešel do místnosti. V ruce držel opravdu malou lahvičku, která byla naplněná krví. 

"Znám tě jen chvíli, ale vypadá to, že své úkoly plníš dokonale." Pousmála jsem se a převzala lahvičku. 

"Je to moje práce," pokrčil rameny, "děláme to pro ni." Naklonil hlavu ke Carmen, která propadala hlubokému spánku. 

"Jak jsi ji získal? Někdo jako on svou krev na potkání nepředává."

"Jsem na to vycvičený."

"Já vím, jsi lovec nadpřirozených bytostí." vydechla jsem a otočila se zpět ke stolku, kde jsem měla již vše pro kouzlo připravené.

"Až bude kouzlo probíhat, budu z tebe čerpat energii," chytla jsem ho za ruku, "až to skončí, budeme si připadat zhruba tak, jako ona teď, ale není nic, co by pořádný spánek nevyléčil." Řekla jsem a zaměřila se na stůl. Právě teď jsem dělala kouzlo, které kdy nejvíce ovlivňovalo něčí život. 

Jednou rukou jsem přijímala Chrisovu energii a tou druhou jsem prováděla kouzlo. Zavřela jsem oči a začala provádět kouzlo, které jsem si pečlivě nastudovala v knize. 

Za Chrise jsem byla vděčná, protože jsem cítila, kolik moc energie ze mě při tomhle kouzle odchází, avšak právě Chris mě ještě držel při vědomí. O něj jsem si ale starosti dělat mohla, jelikož by toho na něj mohlo být moc. 

"...magna nimis, magna nimis, avertit retrosum, ego reffere carmen revertatut in virtute sua, magna nimis..." docházela nám energie, což bylo velmi zlé, ale jakmile jsme tohle kouzlo začali, musíme ho dokončit. Pro Carmen.

"Kayo," ozval se Chris, ale já ho ignorovala a stále přeříkávala kouzlo. "Kayo, ty krvácíš." Neměla jsem čas na odpovědi. Prostě jsem pokračovala. Cítila jsem, že Nicolasovo kouzlo téměř přerušujeme. 

"Magna nimis, magna nimis, causam, magna nimis!" prolomilo se to. Cítila jsem, jak všude kolem nás proletěla magická energie. Carmen pomalu otevřela oči a usmála se na mě. 

"Kayo." Vydechla.

POHLED: CARMEN

Všude kolem mě byla tma. Nekonečná tma, která se každým mým krokem prohlubovala. Najednou sem však začaly dopadat paprsky světla, okolí kolem mě se začalo vykreslovat. Začala jsem se ocitat v barové místnosti, lidé tu začali zaplňovat prázdná místa, avšak mě si nevšímali. Jako bych pro ně byla neviditelná. V rohu místnosti jsem ale spatřila osobu, kterou jsem tu viděla velmi nerada. Nicolas. A nějakým záhadným způsobem jsem se ocitla právě naproti němu, dělil nás sotva jeden meter. 

"Nemusíš být neklidná, když mě tu vidíš."

"Kde to jsem?" zamračila jsem se a znovu se rozhlédla kolem. 

"Ve tvé mysli." Ďábelsky se usmál. "Lépe řečeno, přemístil jsem nás sem já." 

"Neměl bys být nějaké povolení, aby jsi mohl do mé mysli?"

"Neboj," ušklíbl se, "tohle kouzlo se za normálních příležitostí používat nedá, takže se dovnitř tebe nedostanu." Pokrčil rameny. 

"Proč tady jsme?"

"Přišel jsem," udělal krok kupředu ke mně, jakmile jsem to zaregistrovala, vkročila jsem já o jeden dozadu. "Abych ti sdělil informace, jelikož na návštěvu do mého domu nejspíš dobrovolně nepřijdeš."