Tato kniha bude pokračování knihy SWEET but PSYCHO.
Pohledy se budou střídat, nebude chybět ani napětí, nějaká ta vražda, boje a beznaděj.
Upřímně mě bude zajímat váš názor, poznatky, dodatky a návrhy pro další díl, protože ani já nebudu kolikrát vě...
Rika leží na ošetřovně už 5 dní, dnem i nocí j u Jeff a Ezra za ní chodí každý den a vytváří jí růže ze všech elementů, povedla se jí i jedná nádherná růže, ve které plápolal malý plamínek. My ostatní jí chodili navštěvovat.
„Slendy, honem!" křičel na mě Splendr a tahal mě na ošetřovnu.
„Aaa!" křičela Rika.
„Neboj se, jsi doma." Mluvila na ni Ezra.
„Ale tohle není můj domov. Kde jsou moji rodiče?" všichni jsme se na sebe dívali a nikdo z nás nechtěl nic říct.
„Měli by jsme jí to říct." Ozval se Jeff smutně.
„Ne! Nejdřív jí řekneme něco co jí nic neudělá." Rozhodla Ezra.
„Nejdřív se tě zeptáme kolik ti je?" zeptala je Jane.
„No je mi 15, ale proč se na tohle ptáte?"
„Jsme v háji! Tohle nebude tak jednoduché jak jsme si mysleli." Ozvala se mi v hlavě Ezra.
„Odpusť mi prosím." Podívala se Ezra smutně na Riku a pohltila nás všechny mlha.
Byli jsme ve světě lidí před hřbitovem v jejím městě. Brána se otevřela a všichni se nevědomky přemístili k těm dvěma hrobům, kvůli kterým jsme tady. Jen co je Rika spatřila se jí podlomila kolena a propadla v usedavý pláč. Jeff ji obejmul, ale jeho ruce hned sundala a všechny nás dalo by se říct vraždila pohledem a to dokonce i Ezru.
Všechno se vrátilo do normálu, ale Rika měla takový ten prázdný výraz v očích, jako by vůbec nežila. Pak se doslova vypařila.
„Měla by jsi ji najít a dej jí tohle." Mluvil jsem na Ezru a do ruky jí dal její deník se zápisky a popisky creepypast.
„Doufejme, že to dobře dopadne." Trochu se pousmála, vzala si deník a šla hledat Riku.
Rika LightDark:
Byli jsme před hřbitovem v mém městě. Brána se otevřela a všichni jsme nevědomky přemístili ke dvěma hrobům. Vůbec jsem nevěděla proč jsme zrovna tady, ale jen co jsem spatřilaspatřila jména na hrobech se mi podlomila kolena a propadla jsem v usedavý pláč. Někdo mě obejmul, ale já ty ruce shodila dolů a všechny téměř vraždila pohledem dokonce i tu holku, která vypadala normálně.
Když se všechno vrátilo nachvíli jsem je pořád vraždila pohledem, ale pak se ve mně něco jako by pohlo a já začala utíkat.
Doběhla jsem až do nějakého pokoje, kde byli různé růžičky i kolem postele se plazili šlahouny růžových keřů. Dívala jsem se dál po pokoji a zarazila se nad krbem, na kterém bylo několik fotek. Byla jsem na nich já a má rodina a ta divná stvoření, která se mi začala zdát povědomá. Růže mě nakonec uspali a když jsem se probudila byla jsem na nějakém kouzleném místě.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Ahoj Riko." Pozdravila mě ta normálně vypadající holka.
„Ahoj." Pozdravila jsem ji nazpět.
„Jsem Ezra a nemusíš se mě bát. Jsem dalo by se říct normální jenom umím tohle." Máchla rukou vzhůru a vytvořil se maličký ohňostroj, který jsme vždycky milovala.
„Ty to umíš taky." Řekla a já na ni koukala jako by na ní spadl talíř. A ona se začala smát. Najednou se mi na rameni usadilo něco těžkého co mi i zařezávalo drápy do ramene, ale jako by to nebylo ani možné.
„Ty si ale krásný." To stvoření se na mě zvláštně podívalo. „Aha ty budeš asi holka." Usmála jsem se a to zvíře začalo trochu zpívat. Tu písničku jsem znala, ale nevěděla jsem odkud.
„Mám ti předat tohle." Podala mi můj deník, který jsem si psala ještě než mi padly patnáctiny.
Pročítala jsem se deníkem a někde byli i různé poznámky a těch bytostech co byli u té postele, kde jsem spala. Byli tady i poznámky o kouzlech, které jsem zkusila.
Plamínky tancovali, voda se různě kroutila, vzduch nám čechral vlasy a ze země vyrostla malá růže. Zkusila jsem tyto živly zkombinovat dohromady. Byla to nádhera, uprostřed té růže plápolal malinký plamínek, který když byl obklopený ledem nepřestával tancovat.
„Jsi šikovná, ma- teda Riko." Pochválila mě- počkat mami. Začala mě pobolívat hlava a já si vzpomněla na den než jsem se ponořila na několik dní do spánku.
„Ezro, musím jít do temného lesa, půjdeš se mnou?" zeptala jsem se jí a ona se na mě podívalo jako bych spadla na hlavu, ale nakonec kývla.
U lesa jsme byli jako by nic, taky že se letělo, ale do lesa jsem to už neriskovala.
Když jsme došli do středu nikdo tady nebyl, tím líp. Soustředila jsem se na bariéru, která tohle místo měla obklopovat, aby nic nešlo ven a máloco dovnitř.
Pak nás to přemístilo někam do středu zámku a já věděla, že je hotovo.
„Dokázala jsi to mami." Skákala radostí Ezra.
„Já vím, ale pořád nevím co se dělo těch 20 let. Vzpomněla jsem si jen na jeden den."
„My ti můžeme tvé otázky zodpovědět, dcero naše." Ozvaly se za mnou mě velice známé hlasy.
„Mami, tati." Běžela jsem je obejmout a když jsem je konečně obejmula po tvářích se mi kutáleli slzy.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Takže je tu konec další kapitolky. Omlouvám se, že je kratší než ta poslední, ale je lepší něco než nic. Doufám, že se vám kapitolka líbila, každý komentář i vote potěší ;)
