30 days

Den první

Věnováno mým sourozencům, pro které bych přeplavala i oceán.

První červnový den. Pro někoho se rozhoří naděje, že konec školy už je blízko, pro mě však další den, který můžu nenávidět.

Abych vás uvedla do obrazu - dneska má narozeniny můj nevlastní bratr. Bohužel pro mě je můj bratr ten typ člověka, kterého všechny babičky a příbuzní tak zbožňují, že přitom nějak zapomenou, že vůbec ještě existuje nějaký jiný člověk, který by toužil alespoň po troše jejich zájmu. Já.

Není to tak, že bych byla nějak sebestředný člověk. Hádám ale, že u sourozenců vždycky přijde ten typ žárlivosti, kdy má jeden z nich více než ten druhý. Narozeniny mého bratra byly vždycky velká událost, sešla se celá rodina na naší zahradě a celý den všichni opěvovali úspěchy mého bratra. Moje narozeniny? Rodiče mě odbyli jednou malou čokoládou a někdy jsem měla i to štěstí, že mi řekli "všechno nejlepší". Nejspíš jim připadalo, že už jsem na jejich plnou pozornost dost stará, ale rodiče by nikdy neměli podceňovat zájem o dítě. Vlastní zkušenost.

A ještě aby toho nebylo málo, kdo myslíte, že na té oslavě celý den pingloval?

Trefa.

"Mary, můžeš mi prosím donést ještě limonádu?" Zeptá se mě moje teta z nevímkteré strany. Mírně přikývnu a vezmu si od ní její prázdnou skleničku. Dojdu do kuchyně a tam doliju i několik dalších skleniček, které jsem po cestě dostala. Na chvíli si sednu a protřu čelo. Dneska je toho na mě už vážně trochu moc. Už jsem tušila, že mě moji milovaní rodiče požádají o tuhle službičku s pitím, tak jsem pozvala mého přítele Rona, aby přišel a pomohl mi.

Byla jsem tady už několik hodin a on se pořád neukázal. Ještě se jednou podívám na telefon, jestli mi od něj nepřišla zpráva, a potom se vydám na další tour de příbuzní. Samozřejmě jako poslíček pití.

"Mike roste jako z vody"

"Slyšely jste už o tom jak Mike vyhrál výroční plavecký závod?"

"Našemu chlapečkovi už je 8 let!"

Tyhle věty mě provázejí ještě další půlhodinu, kdy se snažím tvářit statečně a roznáším pití. Potom toho už mám vážně dost, tak si vezmu pauzu a zalezu do obýváku, kde mám alespoň trochu soukromí. Kdyby mě totiž mamka našla v pokoji neskončilo by to se mnou určitě dobře a už bych se celý den netrhla.

Chvíli jen tak polehávám a serfuju po internetu, než se rozhodnu zavolat Jess, mojí nejlepší kamarádce. Po několika vyzváněních telefonu to vzdám a zavolám Ronovi. Ten to na rozdíl od Jess vezme skoro hned.

"Jak se máš lásko?" Ozve se hned.

"No nic moc, celý den se oháním okolo tady té naší slavnosti," odpovím znuděně a pozoruju při tom mojí nohu pohupující se přes okraj sedačky.

"Proč jsi vlastně ještě nepřišel?" Pokračuju a doufám, že jeho odpověď bude něco ve smyslu, že se omlouvá a že přijde hned. To se ale hodně pletu.

"Promiň lásko, dneska mám moc práce, asi to nestihnu," řekne zdráhavě. Ron byl už odjakživa posedlý získáváním dobrých známek a to většinou znamenalo, že se mnou trávil hodně málo času. Nevím proč, ale čekala jsem, že dneska by mohl udělat výjimečně něco pro mě než pro sebe. Asi jsem se spletla.

"S kým to voláš, Roníku?" Uslyším v telefonu a celá ztuhnu. To rozhodně nebyl hlas jeho mamky nebo sestry. Nebo vůbec někoho u koho by to nebylo podezřelé. Byl to hlas který bohužel dobře znám.

"Drž hubu, Jess," ozve se Ron v telefonu a já mám děsivou stoprocentní jistotu o majitelce hlasu, který se ozval v telefonu těsně před Ronem.

"Promiň mi to, Mary, Jess mi šla jen s něčím pomoc a trochu se to zvrtlo,..." začne překotně vysvětlovat, ale já už nic neslyším.

Podvedl mě.
On mě vážně PODVEDL!!

"Zvrtlo? Děláš si ze mě srandu?!?" Zařvu do telefonu a je mi jedno jestli mě někdo slyšel. Vře se ve mě krev a nemám náladu na nějaké jeho kecy.

"Promiň, nechtěli jsme..."

"To se vsadím že ne!!" řvu dál a je mi jedno co mi chtěl nebo nechtěl říct. Nemůžu tomu uvěřit. Dva lidé, kterým jsem v poslední době věřila nejvíc, jak jsem mohla a oni mě podvedli. Spolu.

Jaká ironie.

"Víš co? Nic neříkej, končím s tebou," řeknu už o poznání tišeji a zmáčknu červené tlačítko na ukončení hovoru, protože se mi do očí začnou tlačit slzy.

Za chvíli už to neudržím a vzlykám z plných plic. Slzy mi tečou proudem a já skoro nic nevidím. Poznám ale hlas, který se najednou ozve za mými zády.

"Je ti něco Mary?" Uslyším.

"Jsem v pohodě, jsi pryč Miku," odpovím tiše. Nemám chuť být utěšována zrovma od člověka, který má všude lásky víc než dost.

"Jsi smutná," konstatuje a sedne si na můj klín. Nějak ho neobejmu jenom čekám co mi ještě chce říct než odejde.

"Nechci abys byla smutná Mary, když jsi smutná, jsem taky smutný," ozve se. Překvapí mě to, ale nedám to na sobě znát a dál na něj zírám. Přisune se blíž ke mně a já ho chtě nechtě musím obejmout. Usměje se a sáhne si na hlavu, kde má svoji korunu z papíru, takovou tu, která se dává oslavencům na jejich oslavě.

Vezme ji a dá ji na moji hlavu. Podívám se na něj a on se znovu usměje.

"Teď jsi princezna. A já jsem princ. Princezny, které mají prince nejsou smutné, takže nemůžeš být smutná princezna. Musíš být veselá, takhle," řekne a usměje se na mě úsměvem, který dokonale ukáže jeho přední zuby. Usměju se a přitáhnu si ho blíž. Dojde mi, že jsem vlastně nikdy neměla důvod na něj být naštvaná. On není ten, kdo mě opomíjí a právě mi to dokázal.

A tak, jsem najednou našla člověka, kterému můžu věřit a který mě jen tak neopustí.