30 days

Den druhý

Věnováno Anet Kuběnkové, mojí věrné knihopachatelce. :)

Knížky a svět - 1. část

Vyšlapu ve spěchu posledních pár schodů a otevřu dvojkřídlé dveře vedoucí do knihovny. Hned mě ovane dobře známá vůně smísená z pachu starých a vůně nových knih, která ve mě jako vždy navodí známý pocit klidu, který teď vážně potřebuji. Dnes je druhého června, který značí, že se vrací dobře známá skutečnost opakující se každý rok - začátek června neboli začátek zkouškového období, což pro mě neznamená nic jiného, než šprtání na pololetní písemky, které nemá konce.

Dnešek je ale výjimečně jeden z těch vzácných dnů, kdy se nemusím učit - a hodlám toho využít. Jak jinak než v knihovně. Knížky však nejsou ten jediný důvod proč mám chuť tady trávit stále víc času.

Dojdu k polici s beletrií a začnu se poohlížet po nějaké knížce, kterou bych si mohla rozečíst, zatímco periferním viděním skenuju křesílka důmyslně postavená u velké prosklené zdi. Nejsem překvapená když ho tam spatřím, jak sedí k jednom z křesílek a čte, ale přesto to ve mě vyvolá mírné rozrušení a radost, za což se hned zastydím.

Vyberu si knihu z jedné vrchní police i když pomalu ani netuším co jsem popadla, a zamířím směrem ke křesílkům. Sednu si na moje obvyklé místo - do pohodlné modré sedačky, která je shodou okolností přímo naproti křesílku na kterém sedí on. Otevřu knížku a začnu obracet prvních pár stránek, když zpozoruju, že odvrátil zrak od knížky a pozoruje mě. Lehce se usměju a začnu číst první kapitolu mojí knížky. Po první stránce však už tuším, že dneska nejspíš nic nepřečtu, protože se mi myšlenky začnou ubírat úplně jiným směrem. Přesněji ke klukovi sedícímu naproti mě.

Nevím, kdo to je a ani nevím odkud se vzal. Vím jen, že tady poslední dobou tráví skoro každé odpoledne, přímo v tom křesílku ve kterém sedí právě teď. Kdybych byla odvážnější, dovolila bych si tvrdit, že tady někdy sedí zčásti kvůli mně, ale to bych nebyla já. Musela jsem však sama sobě přiznat, že by mi to vůbec nevadilo - právě naopak. Kluk naproti mě vypadal až ďábelsky dobře. Špinavě blond vlasy mu mírně padaly do čela, ale ne tak, abych nestihla spatřit zářivě zelenou barvu jeho očí. Když jsem poprvé viděla tu svítivě zelenou barvu, tak jsem na něj pěknou chvíli zírala, než jsem se vůbec dokázala odvrátit, a když mi pak došlo co jsem udělala styděla jsem se ještě celou dobu co jsem to odpoledne v knihovně zůstala.

Opustím tuhle vzpomínku a snažím se znovu začíst do rozečtené knihy, ale kluk naproti, který na mě pořád nepřestává zírat mi to znčně ztěžuje. Po chvíli tak nějak rezignuju, odvrátím svoje oči od knihy a zadívám se do těch jeho. Hned to zaregistruje a usměje se na mě. Lehce mu úsměv opětuju, ale hned se odvrátím, protože už dál nevydržm zírat do té pronikavé zelené.

Rozhodnu se, že budu čtení alespoň předstírat, takže se zadívám někam na první stranu knížky a přemýšlím o všem možném. Nejspíš jsem se zamyslela na dost dlouho a už jsem přestala být nenápadná, protože mě z mého přemýšlení vytrhne hlas, který najednou jakoby rezonoval celou místností.

"Asi to je vážně zajímavá knížka, když už jsi půl hodiny neotočila ani stránku," ozve se kluk naproti mě a já se na něj překvapeně zadívám, zčásti proto, že mě překvapilo to, že na mě skutečně promluvil a zčásti taky proto, že jsem najednou začala být nervozní víc než normálně.

"No vlastně ani nevím co čtu," přiznám se ostýchavě a zadívám se na přebal knížky, abych zjistila její název. Dekameron. No výborně, teď musím vypadat buď jako strašná intoška nebo jako holka neúspěšně předstírající četbu, aby zaujmula kluka.

Vážně perfektní.

"Jo je to vidět. Kdo by dobrovolně četl Dekameron?" Řekne se smíchem.

"Hele já ho četla a náhodou to není tak hrozný. Když už nic jiného, alespoň se to dá číst," odpovím a zasměju se.

"Vážně? Neříkej mi, že tady teď budeš hájit pětsetistránkovou povinnou četbu," řekne a nepřestává se smát.

"Neříkám, že je to úplně největší zábava to číst, ale některé myšlenky Giovanniho jsou vážně zajímavé. Třeba jenom to slovní spojení - Carpe diem, neboli....,"

"...,užívej dne. Jo já vím," dopoví a pozvedne koutek v mírném úsměvu. To, že mě dokončil mě na chvíli připraví o všechna slova a jen na něj tupě zírám.

"Jak to znáš? Taky jsi to četl?" Zeptám se, když se můj mozek vzpamatuje natolik, že dokáže vymyslet nějakou smyslupnou otázku.

"Ne, ale je to něco jako moje životní moto," odpoví klidně a zase mě zarazí. Kdybych mu teď přiznala, že to mám úplně stejně vypadalo by to jako že s ním chci sympatizovat, tak se jen lehce usměju a opřu se o křesílko.

"A dodržuješ to?" Zeptám se po chvíli ticha, které po jeho prohlášení nastalo.

"Snažím se. Pro začátek alespoň netrávím každý den s knížkami," odpoví jednoduše a trochu mě tím urazí. Já knížkami tak trochu žiju, proto mi není příjemné, když někdo tenhle způsob zábavy odsuzuje.

"Děláš jako kdyby to bylo něco špatného," řeknu a snažím se, aby můj hlas nezněl uraženě. Nejspíš se mi to ale nepovede, protože se na mě zkoumavě zadívá a já uhnu pohledem.

"Není to špatné, ne když to děláš jen občas. Na světě je ale o dost zajímavější příběh, který je třeba číst."

"A to je co?"

"Život."

Nechám to slovo vypuštěné z jeho úst rezonovat v mé hlavě a na chvíli se nad tím zamyslím. Je pravda, že zrovna já žiju spíše příběhy hrdinů v knížkách než svůj vlastní.

A zrovna teď mě nejspíš uhodila do obličeje nová kapitola toho mého příběhu.

"Tak dobře, když si to myslíš, tak mi to dokaž. Ukaž mi, že život je jediný a ten nejzajímavější příběh," vypustím z pusy dřív, než se nad tím stačím pořádně zamyslet. Na chvíli tím překvapím sama sebe - nikdy jsem nebyla člověk, který by přijímal a už vůbec ne navrhoval výzvy.

Hádám ale, že tohle ve mně bylo vždycky. Jistota, že je něco lepšího, než prožívání cizích životů. Nebyl tady však nikdo kdo by mi to hodlal potvrdit a proto je můj život takový jaký je - učení, knížky, učení, knížky. A takhle pořád dokola.

Na chvíli mě napadne, jak jsem se vlastně v myšlenkách mohla dostat od Dekameronu k hodnocení života. Nemám tušení.

Po chvíli, kdy oba přemýšlíme o mých slovech se ozve jeho hlas, který mě hned uvede do nejistoty o tom, jestli jsem s mojí 'výzvou' neudělala chybu.

"Dobře, udělám to. Nejdřív mi ale řekni, jak se jmenuješ," řekne a zadívá se na mě tak pronikavým pohledem až znervózním asi na maximální možnou míru.

"Jmenuju se Lara."

"Já jsem Ton a právě tě zvu na rande, Laro," vysloví lehce a já se nezmůžu na nic jiného, než na něj ohromeně zírat.