30 days

Den třetí

Knížky a svět - 2. část

Zaujala mě už poprvé kdy jsem ji viděl. Tehdy jsem se konečně odhodlal k tomu velkému kroku, který mě pronásledoval už půl roku - navštívení knihovny. Ne, že bych byl nějaký vyložený nepřítel knih, právě naopak, knihy mě zajímají víc než dost, ale spíše než jejich obsah mě zajímá jejich myšlenka a smysl. Bohužel ten den jsem do knihovny nešel pro nějakou četbu, která by "obohatila mojí mysl a duši", ale pro povinnou četbu.

Vyloženě nesnáším povinnou četbu. Na co je vám číst knihu, která vás nebaví a zabíjet tím čas?

Přesně. Ještě nesmyslnější než učení složitých definicí zpaměti.

Vešel jsem do knihovny a moje nálada hned klesla na bod mrazu, když jsem spatřil velikou polici v části beletrie, kde bylo velkými písmeny napsáno "POVINNÁ ČETBA".

Pomalu jsem se došoural k polici, která na mě přímo křičela 'bude to strašná nuda' a 'Proč to vůbec čteš?' a lehce jsem mrkl ke křesílkům u velikého proskleného okna. Zády ke mě tam seděla holka, která mě zaujala už pozicí, ve které seděla. Měla nohy přehozené přes jednu opěrku křesla a hlavou se opírala o opěrku druhou, tak že vypadala, jako by jí to, co dělala vůbec nezajímalo. Byl jsem ale hodně zmatený z jejího strnulého postoje, takže jsem popadl jednu knihu ze seznamu povinné četby a vydal se směrem do křesílka naproti ní. Knížku jsem otevřel někde uprostřed, ale jediné, co mě v tu chvíli zajímalo byla ona.

Ve chvíli, kdy jsem se na ní podíval mi došel důvod toho strnulého postoje - byla tak pohroužená do četby, že skoro nevnímala realitu. Strany převracela s rekordní rychlostí a měl jsem pocit, že nejspíš ani nezaregistrovala moji přítomnost, což mi dokonale umožňovalo ji v klidu pozorovat.

Musel jsem uznat, že byla velmi krásná, ale tím způsobem přírodně krásné holky, která si svoji krásu ani neuvědomuje. Její dlouhé hnědé vlasy se jí leskly, jak se do nich opíralo slunce a obličej jí zdobily jemné pihy, které dávaly vyniknout jejím modrým očím. 

Ještě jsem se na ní takhle chvíli díval, než jsem se odhodlal popadnout knížky, co potřebuji a vypravit se domů. A od té doby v knihovně trávím mnohem víc času, než bych chtěl a potřeboval - v podstatě každé odpoledne.

Teď už jsem ale nemusel trávit dlouhé hodiny v knihovně čekáním na ní, protože konečně jsem mohl strávit čas s ní a ne pozorováním jí.

Pozval jsem ji na rande.

Jak se mi to povedlo?

Nemám tušení.

A ještě k tomu jsem jí slíbil, že jí ukážu příběh života. Jako by to bylo něco strašně jednoduchého přesvědčit holku, která nejspíš polovinu času tráví svůj život v knihách, o tom, že by měla začít žít svůj život.

Ale já byl víc než odhodlaný to zvládnout.

Ten den jsem se probudil až nezvykle brzy. Podíval jsem se na hodiny a chvíli mi nedocházelo, proč že jsem vlastně vzhůru. Když jsem se podíval na datum, docvaklo mi to - dneska mám rande s Larou.  

Hned jsem se cítil víc než svěží a strávil jsem asi půl hodiny přemýšlením o tom, jak jí hodlám vytáhnout z jejího knižního světa. Když už jsem měl plán, došlo mi, že vlastně kromě jejího jména o ní nevím vůbec nic. Nevím, kde bydlí a dokonce ani nevím, jaké mám číslo.

Říkejte mi génius.

Naštěstí pro mě to facebook vždycky jistí. Po chvíli jsem Laře napsal a už jsem alespoň zjistil, kde bydlí. Hned jsem sedl do auta a vyrazil za ní. Vsadil bych se, že nečekala můj příjezd tak brzy, což bylo poznat z jejího překvapeného výrazu, když se objevila v teplákách a volném triku ve dveřích hned potom, co jsem zazvonil.