30 days

Den pátý

Věnováno všem, kterým jejich démoni nedají pokoj.

20 druhů bolesti

Urputně jsem zápasil s vázáním kravaty a jen tenhle malý boj mě uváděl do stále větší zoufalosti. Po chvíli přišla moje matka a pomalými zkušenými pohyby mi kravatu zavázala, zatímco já se snažil vyhrát boj sám se sebou.

Nešlo to. Ať už jsem dělal cokoli, nikdy jsem nemohl vyhrát. Věděl jsem to a proto jsem se snažil být statečný ne pro sebe, ale pro všechny ostatní. Potřeboval jsem zůstat silný. Složit se zpátky dohomady by trvalo desetkrát déle než se rozsypat. Znal jsem to už z té doby, kdy jsem se rozsypal poprvé. Z doby, kdy tohle všechno začalo.

I když koloběh života funguje tak, jak funguje, nikdo by se nikdy neměl dostat do pozice, kdy půjde na pohřeb své manželky, která v pouhých dvaceti čtyřech letech prohrála boj s tím jediným, proti čemu jsme nemohli bojovat.

Proti přírodě. Proti nemocem. Přesněji proti rakovině.

Bojovala s ní už tři roky. Před půl rokem se její stav zlepšil a my mysleli, že jsme měli štěstí a vyhráli. Na oslavu toho faktu jsme rozhodli, že se vezmeme. Ačkoli moje žena už několik měsíců neměla vlasy, to že jsem jí viděl ve svatebních šatech, jak stála přede mnou, byl ten nejúžasnější pohled, jaký jsem kdy zažil a zažiju. Ten den byl úžasný. Marion se celý den nepřestávala smát a já by vděčný za ní, za její úsměv, za její zdraví a za to, že já můžu být ten, kdo je za tohle všechno vděčný.

To, že zemřela mě zdrtilo. Prošel jsem si všemi stádii zármutku. Popřením. Zoufalstvím. Depresemi. Přijmutím. Hlubokými depresemi.

A dnešek měl být ten den, kdy mělo všechno skončit, kdy už jsem se měl zkusit posunout v životě dál. Její pohřeb.

Jak jsem se ale měl posunout dál v životě, když můj život zemřel?

Netušil jsem to a už vůbec jsem to nechtěl zjišťovat.

Oblékl jsem si sako a symbolicky se na sebe podíval do zrcadla. Nezáleželo mi na tom, jak vypadám. Záleželo mi jen na tom, abych se rozloučil s Marion.

Jako poslední jsem nasedl do auta na zadní sedačky vedle mojí matky a sestry. Obě mě chytily za ruce, ale já jim stisk nemohl opětovat. Moje myšlenky směřovaly pouze k Marion.

Když jsme dojeli do pohřební síně, celé to na mě dopadlo. Viděl jsem kolem spoustu Marioniných kamarádek a spoustu mých kamarádů a vůbec všechny, kterým na Marion záleželo. A všichni byli smutní. Brečeli, objímali se, nevnímali.

A já stál uprostřed toho všeho a snažil se být silný. Nemohl jsem. Už jsem dál nemohl. Hned jak mi to došlo, ucítil jsem slzy na mých tvářích a nemohl je zastavit. Nechal jsem je volně téct a vybavoval si vzpomínky na Marion, na to jak byla živá, veselá a pozitivní. Mučil jsem se těmito myšlenkami a skoro jsem ani nepostřehl, jak jsem došel do velkého sálu s kyticemi a rakví vepředu. Začala hrát hudba a já nic necítil. Myslel jsem jen na ní a připadal jsem si mrtvý. Mrtvý psychicky, ačkoli moje tělo stále žilo a dýchalo.

Domníval jsem se však, že jedno bez druhého nemohlo žít.

A přesto jsem byl tady a sledoval pohřeb mojí ženy.

Po obřadu za mnou všichni přišli, objímali mě a přáli mi upřímnou soustrast. Nevnímal jsem je a čekal jsem až se v celém sálu ocitnu sám.

Když se to konečně stalo, najednou jsem nevěděl co dělat. Tak jsem udělal to jediné na co jsem se zmohl. Rozloučit se s ní.

"Miluju tě Marion. A ty to víš, věděla jsi to, protože jsem ti to připomínal každé ráno, zatímco jsem děkoval Bohu za tvoje zdraví. Jen jedna věc mi na tobě vadila. Lhala jsi mi. Říkala jsi mi, že to bude dobrý, že budeme žít spolu a že mě nikdy neopustíš. A podívej se teď na nás. Ty si pracuješ jako anděl strážný a já tady mluvím s prázdnou místností a snažím se nezešílet," řekl jsem zoufale a posadil se na prázdnou lavici v přední řadě obřadní místnosti.

Chvíli jsem jen tak seděl a brečel, protože jsem nevěděl co jiného bych dělal. Po chvíli mi došlo co bych měl udělat. Jak pro Marion tak pro sebe.

"Sbohem Marion," řekl jsem potichu a vyšel z obřadní síně do slunečného dne.