Poslední hlava Hydry

1. Co se stalo?

Jako obvykle jsem ležela na tvrdé posteli a utápěla se ve myšlenkách, když mě cosi vyrušilo. Bylo to kručení v břiše. Otráveně jsem se podívala na nastěné hodiny.
13:24. Za 11 minut by se tu měla objevit ochranka.

Doufám, že už konečně půjdeme na oběd a ne zase do laborky.

,,Zvýšit ostrahu!! Okamžitě!!! Avengers se znovu probudili. Nesmíme dopustit, aby nás našli!" Křičel na chodbě profesor Osman na vrchního velitele všech agentů. Co?...Avengers?...jsou zpět?? Jak to?? ...Vždyť je S.H.I.E.L.D. nechal do jednoho pochytat a zmrazit... Teda až na Thora, který jim vzal roha kamsi do vesmíru.

Rychle jsem se posadila do tureckého sedu a nenápadně, s uchem přilepeným na zdi jsem se snažila získat nějaké bližší informace. ,,Musíme chránit Mirriam. Její ztráta by znamenala konec všeho co jsme dokázali a naši smrt. Vezměte jí na další experiment. Od teď se všichni vědci budou soustředit jen na ni."

,,Ani náhodou. Ještě jsem neměla oběd!!" Zakřičela jsem do stěny, abych dala najevo svůj nesouhlas. Doufám, že mě uslyší... Profesor s úsměvem otevřel dveře od mé cely. Jo...asi mě slyšel....
,,Dostaneš jogurt a rohlík" kdybych neměla připoutané nohy řetězem k podlaze s radostí bych mu ten úsměv poupravila.

Přišli ke mě dva agenti, jeden vzal řetěz a odemkl ho od betonové podlahy a ten druhý mě chytil, kdybych případně chtěla utéct. ,,No...uvidíme, jak, moc budeš hodná" dodal, když jsme kolem něj procházeli. Já se jen usmála a s tím úsměvem mu plivla do obličeje.

Procházka do laboratoře byla jako vždy velice "záživná". Bílá stěna, bílé dveře, bílá stěna, bílé dveře, bílá stěna, bílé dveře, bílé dveře... Hale nové bílé dveře... Takhle nějak to pokračovalo ještě pár uliček, čtyři zatáčky vpravo a pět vlevo. Tak přesně dojdete od mé cely ke dvoukřídlým dveřím mé osobní laboratoře.

Uvnitř mě připoutali k speciálnímu lehátku s koženými pouty. Byli tu snad všichni profesoři.
Teller, Aktinin, Tantl, Lithiová.......a spousta dalších na jejichž pokusech je založen celý můj život. Vlastně i celá já.
Samozřejmě, nedobrovolně.

Když jsem se tak rozhlížela, uviděla jsem někoho kdo tu ještě nikdy nebyl. Byl poměrně mladý a až moc rychle se přibližoval k mé "pohodlné postýlce".
,,Rád vás poznávám číslo 9" řekl a natáhl ke mě ruku ,,No ráda bych si s vámi potřásla, ale jestli jste si nevšiml, jsem tu tak trochu připoutaná." Konstatovala jsem podrážděně. Je nějak blízko... Moc blízko...

Pokynul hlavou na znamení, aby mi pouta na rukou odemknuli. Všichni se na něj nejistě podívali, zda to myslí vážně. ,,No tak Chrisi....odemkni to....chci se seznámit s tím nováčkem" pobídla jsem jednoho z "mých věrných strážců" s úšklebkem na rtech. Agent přistoupil, zámek cvaknul a já se mohla posadila.

Doktůrek mi znova podal ruku a zopakoval svá slova ,,Rád tě poznávám číslo 9" Svou pravačkou jsem pevně uchopila jeho.
Rychle jsem ho jedním prudkým pohybem otočila ke sobě zády a levou rukou mu přidržovala u krku skalpel, který předtím ležel na stole vedle lůžka. ,,Myslíte si, že jste něco víc?......že se tu můžete povyšovat nade mně?.....máte mě za stvůru, zvíře, jen další experiment, na který vás vybrali....vím o vás vše z vaší minulosti... Jestli pak víte, proč jste mohl studovat medicínu?... Vaše matka byla jen laciná šlapka a spala snad s každým koho znáte... Kdyby jsem vás teď podřízla, bylo by to jako bohoslužba.....nikdo vás nepovažuje za důležitého, ale to co vás nejvíc trápí, je že profesorka Lithiová ignoruje váš zájem a věnuje se Tellerovi... Ještě pořád mám lidské buňky a další věci v těle, tak mi říkejte jménem a ne číslem mé složky... Bylo by dobré kdyby jste si to příště přečetl... A aby jste si to pro příště pamatoval budete mít malou památku." Zašeptala jsem a ostřím sjela pod jeho klíční kost. Pomalu jsem řezala do jeho kůže dokud v ní nebylo zřetelné číslo 9. Křičel i se trochu škubal, ale nikdo nezakročil. Věděli, že to nemá cenu.

Když jsem s ním skončila, pustila jsem ho a špinavý skalpel zpátky vrátila na stolek, odkud jsem ho předtím vzala. Byla tam i sklenice s vodou. Moje levá ruka byla špinavá od jeho krve, tak jsem si jí tou vodou umyla. Ten idiot stál přede mnou a něco na mě řval, ale já ho neposlouchala.

Za mnou se ozval Chrisův rozesmátý hlas ,,Podívejte se na něj. Ten vyděšený výraz! On z toho bulí!" Měl pravdu, v jeho obličeji se zrcadlil strach s šokem a po tváři mu stékalo několik slz. I ostatní agenti se začali smát. Spařila jsem je pohledem a všichni kromě toho, kdo se spustil vlnu posměchu, zmlkli. Jeho panovačný smích mi tak trhal uši, že jsem se neovládla a skalpel , jenž byl stále v ruce, jsem hodila po něm. Jakmile ostří probodlo jeho stehno, smích se změnil v bolestný výkřik s vražedným pohledem, mířený mým směrem.

Jen jsem se spokojeně usmálá, znovu si lehla a ruce položila do otevřených pout ,,Buďte tak laskaví a jděte se nechat ošetřit..." oba dva zranění se jen otočili a vydali se k menším dveří, pryč z laboratoře ,,Počkat!....ještě něco....jak se jmenujete doktore?"
,,Jefris... Jefris Tucback" řekl, aniž by se otočil a třísknul dveřmi.
Zrak jsem obrátila k bílému stropu, načež mi agent Jimmy pevně utáhl pouta. Profesoři Aktinin a Tantl opatrně přinesli sáček s jakousi bílo-stříbřitou tekutinou, který zavěsili na stojan, určený právě k jeho zavěšení. Na konci hadičky, vedoucí z váčku, byla velká tlustá, doufám že ne tupá jehla, s vnitřním průměrem asi tak 2 mm.

Vím zdá se to malinké, ale když to mají do vás vrazit, tak je to extrémně velký.
Lehce mi vatičkou, namočenou do dezinfekce, přejeli po cévách na levé ruce. Aktinin vzal jehlu a velice "něžně" mi jí vrazil do jedné z žil. Bolestně jsem na něj zasičela a pak ironicky dodala ,,Au!" on se jen pousmál. ,,To Au si nechte na později" řekl Tantl jízlivě a otočil se ke hlavnímu ovládání.

Ozvalo se tiché cvaknutí, jak zmáčkl několik tlačítek. Hustá tekutina se pomalu začala spouštět dolů a postupovala až do mého těla. Ostrá bolest prostupující celým mým tělem mě donutila prohnout se v zádech. Mezitím co tu budu trpět v bolestech, se vám pokusím zkráceně vylíčit svůj život, který byl strávený ve zdech tohoto zařízení.

Takže... můj otec byl jeden z těch co se vypaří v tu chvilku co mu žena oznámila, že je v jiném stavu, s výmluvou, že si jen zaskočí do sámošky pro cigarety. Až na to že on nikdy nekouřil. Matka pak zemřela asi měsíc před termínem porodu. Lékaři mě zachránili, jen protože jsem měla jedinečnou DNA, krev a její složení. V jednom roce se o mě začala zajímat Hydra a ve třech se mě ujala. Bylo to tak trochu protože jsem začala divočet, měnit barvu a nemocnice to už nezvládla. Do šesti let to bylo v pohodě, ale pak jsem podle nich byla zralá na experimenty, které pak začínaly být pravidelné. Někdy horší, jindy mi kontrolovali jen životní funkce a trénovali pro boj. Postupně jsem se začala kontrolovat i zvládat své schopnosti. Znám tu všechny. Nikdo se mi neodváží lhát, stejně by to nemělo smysl. Poznám to. To je taky jedna věc z mého vylepšení. Ne poznat lež, ale vyznat se v lidech. Vidím jací jsou, kdy lžou a kdy naopak mluví pravdu, jejich city náladu, osobnost, minulost, přítomnost a ve snech vidím útržky možné budoucnosti. Lidé jsou celkem složití tvorové.
A i když tvrdím, že jsem ještě pořád člověk, něco ve mě ví, že tomu už tak dlouho není.
Ty testy svým způsobem pomáhají abych se nezměnila v nějakou běsnící příšeru a přidávají mi ty schopnosti. Horší je to, že mám pak na tělo samou jizvu a občas si všimnu na sobě nějaké změny. Třeba barevnost očí, černé vlasy (dřív jsem je měla kaštanově hnědé po matce) nebo tetování. To by bylo o mě všechno co o sobě zatím vím.

Tak zpátky do laboratoře.

Ahoj lidi. Zase začínám psát a zkusila jsem poupravit tuhle asi 6 let starou kapitolu. Hlavní dějovou linku se budu snažit moc neměnit.

Vaše Foxy.