První kapotola vlastně je to spíš takový úvod. Můžete se podívat i na můj druhý příběh. Jmenuje se Poberti číslo 2.
------------------------------------------------
Večer byl mokrý a větrný, přes náves právě kolébavým krokem přecházely dvě malé děti přestrojené za dýně, výlohy obchodů byli plné papírových pavouků a všemožných nevkusných mudlovských ozdob znázorňujících svět, v jehož existenci mudlové ve skutečnosti nevěřili... On sám neslyšně kráčel kupředu, ovládán oním pocitem odhodlání, síly a patřičnosti, který se ho při podobných příležitostech vždy zmocňoval... Nebyla to zloba... ta náležela slabším duším, než byla ta jeho... byl to spíš triumf, ano... na tuhle chvíli čekal, doufal, že přijde... ,,Máte hezký kostým, pane!" Viděl, jak klučíkovi mizí z tváře úsměv, když k němu doběhl tak blízko, že mohl nahlédnout pod kápi jeho pláště, viděl, jak jeho namalovaný obličej zakryl závoj strachu. Pak se dítě otočilo a uteklo... Přejel pod pláštěm prsty po rukojeti hůlky... stačil jediný prostý pohyb, a dítě už by nikdy nedoběhlo k matce... Bylo by to ale zbytečné, absolutně zbytečné... Teď kráčel po jiné, temnější ulici a konečně se ocitl na dohled cíli své cesty; Fideliovo zaklínadlo bylo zlomeno, přestože obyvatelé domu o tom ještě nevěděli... Nadělal méně hluku než spadané listí poletující po chodníku, když došel až k temnému živému plotu a pohlédl přes něj... Nezatáhli si ani záclony, takže naprosto zřetelně viděl, jak sedí v malém obývacím pokoji - vysoký tmavovlasý muž s brýlemi na očích, který bavil dvě malé černovlasé děti se zelenýma očima, holčičku s chlapečka tím, že z hůlky vypouštěl obláčky různobarevného dýmu. Děti se smáli a pokoušeli se kouř chytit, sevřít ho v drobounké pěstičce... Otevřeli se dveře a do pokoje vešla matka, říkala něco, co neslyšel, a dlouhé tmavorudé vlasy jí spadaly do obličeje. Teď otec zvedl syna a dceru do náruče a podal je matce. Odhodil hůlku na pohovku, protáhl se a zívl... Vrátka nepatrně zaskřípala, když do nich strčil a otevřel je, James Potter to ale neslyšel. Bílá ruka vytáhla zpod pláště hůlku a namířila jí na dveře, které se s rachotem rozletěli dokořán. Překročil práh dřív, než do předsíně vběhl James. Bylo to snadné, až příliš snadné, dokonce ani nezvedl z pohovky hůlku... ,,Lily, seber Harryho a a Bellu a běžte! To je on! Běžte! Utíkejte! Zdržím ho tady -" Čím ho chce zdržet, když ani nemá v ruce hůlku...? Zasmál se, než vypustil kletbu... ,,Avada kedavra!" Maličká předsíň se zaplnila zeleným světlem, které ozářilo dvoukočárek přistrčený ke stěně, zábradlí schodiště se zalesklo jako hromosvod a James Potter padl k zemi jako loutka s přeříznutými vodícími šňurami.. Z horního patra zaslechl její výkřik; byla v pasti, neměla se ale čeho bát, alespoň pokud si bude počínat jen trochu rozumně... Vyšel po schodech nahoru a s mírným pobavením naslouchal jejím pokusům zabarikádovat se před ním... ani ona u sebe neměla hůlku... Jak byli hloupí a jak důvěřiví... domnívali se, že přátelé jsou zárukou jejich bezpečí, že mohou v chvilkách klidu odložit zbraně... Rozrazil dveře a jediným líným mávnutím hůlky odhodil stranou židli a spěšně nakupenou hromadu krabic... A už stála před ním s dětmi v náručí. Když ho spatřila, odložila syna a dceru do postýlky za svými zády a rozpřáhla paže, jako by to bylo něco platné, jako by doufala, že zakryje-li mu výhled, vybere si místo nich ji...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
,,Děti ne, ty ne! Prosím, Bellu a Harryho ne!" ,,Ustup, ustup, ty hloupá holko... Tak dělej, uhni..." ,,Děti ne! Prosím... mějte slitování... smilujte se... Harryho ne! Bellu ne! Prosím, udělám cokoli..." ,,Ustup, tak ustup..." Mohl ji přinutit, aby od postýlky ustoupila, připadalo mu ale bezpečnější vyřídit je všechny... Vytryskl paprsek zeleného světla, prolétl místností a Lily padla jako její manžel. Děti za celou tu dobu vůbec nezaplakali; udrželi se už na nahou, když se chytli tyček postýlky, a hleděli vetřelci do obličeje s jakýmsi bystrým zájmem. Možná si mysleli, že je to jejich otec, který se skrývá pod pláštěm a baví je dalšími světelnými efekty, že matka za chviličku se smíchem vyskočí... Velice pečlivě namířil hůlku do chlapcova obličeje. Chtěl vidět, jak se to stane, jak zničí tohle jediné nevysvětlitelné nebezpečí, pro jistotu chtěl zabít i tu holku. Děti se rozplakali - teď už poznali, že před nimi nestojí
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
James. Jejich pláč se mu nelíbil, už jako kluk nesnášel, když nejmenší děti v sirotčinci fňukali... ,,Avada kedavra!" A pak přestal existovat - nezbylo z něj nic než bolest a děs a potřeboval se někde ukrýt, ne ale tady, v troskách pobořeného domu, kde vřískali uvězněné děti, ale někde daleko... daleko odtud...
