Teen Wolf-Nightmare

Dotek smrti

"Přijdeš se podívat jak hraju?" ozývá se Stiles z koupelny. "Myslíš to tvoje sezení na lavičce? Tak to si rozhodně nesmím nechat ujít." odpovídám sarkasticky "Nevyseděl jsis tam náhodou už důlek? Aby jsi pak 'náhodou' nepropadl skrz lavici." Opírá se o rám dveří a naštvaně na mě protáčí oči. "Hele, nedělej si ze mě prdel! Dneska už budu hrát. Půlka týmu totiž hrát nemůže. Kdo zrovna zmrzačenej neleží v nemocnici, tak si musí opravovat známky z ekonomie. Po té poslední přepadovce všichni propadaj." dodává a vrací se zpátky k umyvadlu. Představa Stilese doopravdy hrajícího na hřišti mě doslova děsí, ale nutí mě k tlumenému smíchu. "Hlavně se přitom prosím nezabij! Nechci strávit dnešní večer seškrabováním tvejch pozůstatků z trávníku."
Mou pozornost najednou upoutává bílý flek na Stilesově povlečení, který tady ráno ještě nebyl.
"Stilesi? To na tvým povlečení je co, sperma?" V duši vroucně doufám, že to není pravda jinak začnu zvracet. Pomalu dochází až ke mně a jemně mi šeptá do ucha "No jasně. Dokonce když zhasneš světlo tak uvidíš, že svítí ve tmě. V noci si jím svítím na čtení." Okamžitě se dávám do mohutného smíchu. "Co se směješ?! Já nekecám!" obhajuje se a tetrálně přitom kolem sebe máchá rukama.
"Ne, vážně. Co to je?" ptám se znovu poté co se smích utichne. "Řeknu ti, sám nevím. Naposledy na té posteli seděl Scott. Asi před hodinou si přišel pro lacrosku kterou tady zapomněl. Najednou mu však cosi začalo téct z nosu, říkal že je to krev, prej je to u něj normální. No a tak jsem běžel dolů pro kapesníky. Když jsem se vrátil už byl v pohodě. Na kapesníku krev neulpěla, byl čistý."
"No ale co když to krev nebyla?!" říkám a ukazuji na prosáklé povlečení. Má slova ho poněkud vyvádí z míry. Jeho výraz mi napovídá, že stále nechápe co tím myslím.
"Tak co to teda bylo? A proč by mi to neřek?"
"Nevím, ale je v tom něco víc. Když jsem ho dneska..no..potkala..náhodou. Tak měl na ruce něco zvláštního. Vypadalo to jako bílé nitky co se napínaly po jeho ruce až k loktu který úplně pohltily." Dívá se na mě jako na blázna a v odpověď jen nevěřícně třese hlavou. "Blbost. Jseš paranoidní. Jako vždycky. Vzpamatuj se a raději mi pomoz najít můj dres."

-------------------
"Nedívej se tak na mě!" okřikuji rozpačitě Isaaca. "Jak?"
"Ty víš jak! Ten pohled moc dobře znám."
Zvedá se a pomalu houpavývi kroky přechází po místnosti až ke mně. Zapírá se dlaněmi do opěradla židle na které sedím a hluboce mi hledí do očí. "Prostě jenom rád pozoruji tvoje oči." Na nohách mi okamžitě vyskakuje husí kůže. Již dlouho mě nikdo nedokázal takhle rozhodit. Chvějí se mi rty, ale pevným hlasem odpovídám "A které máš raději? Hnědé nebo rudé?!" téměř vrním. Možná na to jednou doplatím, ale zatím mi to prochází a náramně si to užívám. Prostě si s klukama ráda hraju, ráda s nimi laškuji ikdyž o ně vůbec nestojím. Jsem prostě tvrdá hráčka.

Pokládám dlaň na jeho hruď a prudce ho odstrkuji abych se mohla tentokrát dramaticky postavit já. V tu chvíli nechám své oči vzplanout rudou barvou. Nakláním se k němu tak blízko až cítím teplo které z něj sálá. "Červený jsou víc sexy" dodává s laškujícím úsměvem. Tisknu rty k jeho ušnímu lalůčku a tiše šeptám "Nech si zajít chuť" Když se od něj odtahuji všímám si jak jsem ho tentokrát dokázala rozhodit já.
Otáčím se na patě a zvolna vycupitám ven z klučičích šaten. Na první moment mě oslňuje záře reflektorů rozmístěných okolo hřiště. Než stačím rozmrkat oči zjevuje se přede mnou Lýdie. "Kde vězíš?! Zápas za chvíli začne." říká s širokým úsměvem a táhne mě k tribunám.
Sedáme si hned vedle Allison a Chloe, které již napjatě vyčkávají začátek zápasu. "Ještě si to chlapec nerozmyslel?" ptám se rejpavě Chloe. "Naopak. Věří, že nám to dneska vyhraje." říká a zvedá ukazováček směrem ke střídačce kde Stiles rozpačitě křepčí. Nevím jestli se mám dřív smát nebo brečet. Protahuje se do všemožných stran a máchá přitom kolem sebou lacroskou až jí najednou zasahuje trenéra. "Bilinski! Já vás vážně přerazím!" okřikuje ho trenér a vytrhuje mu lacrosku z ruky. Celé tribuny se chvějí pod návalem mohutného smíchu. Když se otočím ke Chloe všímám si jejího zahambeného výrazu. Padá hlavou do svých vlastních dlaní. "Proč?!" sténá slabě. V tu chvíli mi nějak dochází, že se tenhle trapas týká i mě. Ouu.
Prostorem se rozléhá zvuk píšťalky oznamující začátek zápasu a všichni hráči se sbíhají na hřišti.
Tak tohle bude ještě zajímavý....
------------------
Po nejnapjatější hodině mýho života je konečně konec. 7:6 pro nás! Nikdo to nečekal, ale nakonec poslední minuta rozhodla a odnášíme si domů vítězství. Dokonce si Stiles ani neuřízl takovou ostudu jak jsem čekala. Sice na začátku zápasu dostal míčkem do nosu a má ho teď pěkně napuchlej a modrej, ale aspoň to ustál se ctí.

Všichni se v jeden moment nahrnuli s vítězoslavným pokřikem do šaten kam mě spolu s nimi zatáhla Chloe. V uších mi duní jejich hlasy a v nose mi stále ulpívá pach spocených těl. Nevím jestli je to únavou nebo tím puchem, ale začínají se mi pomalu před očima mihat rozmazaní pinčlíci. Vínová barva dresů jakoby pohltila celou místnost. K sobě mě přivádí až tenký dívčí výkřik. Snažím se protlačit skrze davy hráčů ke zdroji sténání. Když se konečně dostávám do středu dění zůstávám stát strnule hrůzou. "Zavolejte někdo záchranku!" vykřikuje Isaac a třese se Scottovými rameny. Leží jen tak bezvládně na zemi bez jediné známky života. To ale není to co mi nahání opravdovou husí kůži. Bílé nitky co jsem zahlédla na jeho ruce se vyšplhaly po jeho těle až k jeho tváři kterou z boků oplétají. "Co se stalo?" vyhrkávám na Isaaca který jím stále jen panicky třese. "Já nevím! Prostě tady jen tak stál a najednou mu zbělela tvář....pak sebou prostě seknul na zem!"
"Tak dělej něco!"
"Ale co?!"
Zmocňuje se mě panika. Racionální úvaha je teď ode mě na míle daleko. Ve skutečnost uvádím první myšlenku co mi přistane v hlavě. Odstrkuji prudce Isaaca a opírám se o Scottovi hruď. Nikdy v životě jsem nikoho neoživovala tak doufám, že to dělám správně. Minuty trýznivě ubíhají a mi se začínají na tváři mísit slzy s potem které společně stékají po mém krku až k tílku, které pohlcují. V místnosti je ticho jako před bouří. Nikdo se nepovažuje ani nadechnout. S posledním stiskem jeho hrudi se najednou Scottovy plíce mohutně nafukují. Odtahuji se od něj a pozoruji jak z jeho úst vyplouvá bílý obláček. Jako rozdrcená křída se nad jeho ústy rozplývá do vzduchu kolem nás. Nikdy jsem nic takového necítila ale zalévá mě nevýslovný pocit tísně a chladu. Je to jakoby se kolem mě místností prohnal ledový vítr. Jakoby se mě dotknul a sevřel má ramena. Pevně a neústupně....