Sladký internátní život

Část 30

„Moje to není," upozornil jsem předem a podal Karin onu věc.

Ta se jemně zahihňala. Tento její lehký smích se mi na ní tak líbí.

„A co třeba ořezat? Tímhle nic nevytvořím," vysvětluje mi, „když mi do příště seženeš pořádný skicák a tužku jedničku, tak to klidně zkusím, ale teď se mi vážně nechce."

„Už musím, Hnědoočko," oznámila mi po nějaké době. A pravdou je, že na poslední chvíli před její večerkou.

„Cože?," nepochopil jsem, jak mě nezvykle oslovila.

Drží se za pusu celá červená. „neřekl si mi dosud, jak se jmenuješ. A jako tví kamarádi ti opravdu říkat nebudu," opět se nevině zachichotala.

„Coby ne? Však říkám, že jsem na to zvyklý. Ale Hnědoočko je taky dobrý. Ale je to tak trochu podvod."

„Jaký podvod?" nechápe nesouvislost mého krátkého monologu.

„To je fuk," otevřel jsem skříň. Vyvalila se na mě opět ta stejná hromada harampádí, kterou jsem tam před chvílí nastrkal hlava nehlava. Nejspíš bych to už měl nějak urovnat, napadlo mě. Ale pořád lepší to nastrkat do skříně, než nechávat bordel na podlaze jako Ivan s Kamilem.

„Ty půjdeš se mou?" Zeptala se Karin, když zaregistrovala mé oblékání.

„Neboj, jen před bránu intru. Nikdo mě neuvidí," ubezpečil jsem jí, že nebude mít kázání od vychovatelek, protože se zahazuje s průšvihářem Švorcem.

„Tak...," před bránou domova mládeže se otočila ke mně, „ahoj."

„Čau," opřel jsem si ji o plot, pohladil po vlasech a políbil. „Zítra."

„A co když zas nepřijdeš?"

„Nemohl jsem za to. Když se zas něco stane, tak raději diktuj číslo," vybídl jsem ji.

Zita

Jakoby pokoj 354, kde momentálně bydlím, obklopovala podivná aura. Jak kdyby byl začarovaný, měnil lidi a jejich chování nebo tak něco. Proč mi připadá, že se lidé kolem mě zbláznili? Karina chodí denně pryč a nejbližšímu člověku, tedy mě, není schopná říci, kde se neustále courá. Chuděrka Elis v poslední době po každém telefonátu s jejím Pusinou, vypadá jako vyměněná z těla roztržité veselé dívky do zarmoucené hromádky smutku. Prostě mají spolu problémy, to nemůže zapřít. Michaela také změnila chování. Už z nějakého důvodu není vůči nám hnusná, což je podezřelé. A Já? Já nechápu sama sebe. Zdá se mi, jakoby mě fascinovalo právě něco na té copaté černovlasé ďáblici, která se po dlouhé době začala chovat jako člověk a ne jako namyšlená husa. Jak je tohle možné? To nedokážu vysvětlit. Vždyť je to přeci jen kráva. Nebo ne?

Michaela

Stromy opadaly ještě dříve, než přišel listopad. Podzimní vítr odvál veškeré mé iluze. Otázky a požadavky zda bych se nemohla přestěhovat do jiného pokoje, kde bych nemusela poslouchat žvásty těch dvou stejných obličejů, které mě straší snad už i ve snech. Prý je internát přeplněný, pokojů málo a zájemců je moc. Výmluvy, výmluvy, výmluvy.

„Koukejte, koho to tu máme?" všimla si Lara.

Odpoledne jsme se jako obvykle s holkami sešly v Ideal baru a povídáme, co nám v poslední době přinesl život pěkného i nehezkého. Po chvilce přikráčela i povědomá trojka v čele s hezounem Playboyem. Od našeho stolu k ní putují taktéž tři úsměvy. Klářin lehounce nesmělý, Gábiny spiklenecky šťavnatý a můj svůdně odvážný.

„Jdeš za ním?" ptá se Gabi.

„Co? Vzdáváš to?" nechápu, proč mi ho najednou přenechává.

„Jednou jsem už vyhrála. To že mi nevěříš, je tvoje věc. A nějak nevím, jestli mě baví dělat štětku, jen abych ti něco dokázala."

„Takže vyhrávám."

„Jak to?"

„Klára se ani neúčastnila a ty odstupuješ, tak je to moje."

„Ne, moje," odsekla „jen to nechceš přiznat. Že bych někoho sbalila já a ne ty! Tak jdeš za ním nebo ne?"

Abych pravdu řekla, tak se mi už ani nechce. Nemám sílu. Hádat se s pipinama na pokoji a ke všemu teď i s vlastními přítelkyněmi.

„Vidíš," zareagovala Gabi ještě jednou na můj výraz. „nejdeš."

„Vždyť už to nemá smysl."

„Ale má. Já ti ten důkaz přeci jen přinesu, neboj."

Karina

„Víš co? Najdu si místo tebe normálního kluka, který mě bude mít rád takovou, jaká jsem," Eliška v poslední době při hovorech s Pusinou není tak veselá a hýřící vtipem. Často se po dvou větách zamračí a je na něho odměřená. „No jo, ty na mě taky nejsi zrovna nejmilejší, tak čau," zavěsila telefon.

„Co se děje?" Zeptala jsem se odpoledne cestou na intr.

„Co? Nic."

„Co povídáš, vždyť jste v poslední době tak trochu na nože."

„No jo, to neřeš. Prostě mi Pusina přestává vyhovovat. Je na mě hnusnej, tak kdo by s ním chtěl byl?"

Martin

„Já tady cítím řízek," ozval se Ivan.

„Tady smrdí věcí. Nejvíc jedna nechutná zdechlina kočky v lihu," podotkla Aneta.

Další školní den a nesmyslné tlachání o ničem. Asi mi z toho jednou praskne hlava.

„Když je v lihu, tak asi nesmrdí," opravil ji Ivan.

„Ale fakt tady páchne řízek," čenichá Kamil.

„Co by tady dělal řízek?" Ptá se Aneta.

„To nevím zlato, že by ho třeba měl někdo k svačině?" Nabídl ji logickou odpověď," každopádně mám z toho na něj šílenou chuť."

Do jejich bezpáteřního klevetění se nemám zapotřebí míchat, ale kluci mají tentokrát pravdu. Smažené maso tu zavání, přičemž ho nikdo ze třídy nedrží v ruce ani se nikde neválí. Divné, ale polemizovat nad tím nehodlám.

Na začátku dlouhé odpolední přestávky jsme jako vždy zamířili do chodbičky u šaten pro trochu trávy.

„Razíte teď při přestávce domů?" Ptá se mě Aneta, přičemž do přední kapsy batohu schovává pytlíček, který tam našla.

„Jo," odpověděl Kamil.

„A nechcete raději někam zajít?"

„Kam bys chtěla?" otázal jsem se.

„Třeba na zámek. Dlouho jsme tam nebyli."

„Tam teda fakt nejdu. Co tam?" ptá se Ivan.

„Vyhulíme to."

-------------------------------

Příště si přečtete:

Přesto to dělám s dojmem, jako bych nedosáhl svého. Třeba jako bych nedoluštil sudoku nebo tak něco. Možná je scestné srovnávat sex a sudoku, napdlo mě. Rozum mi prostě velí, že nedělám správně a momentálně je i nepochopitelně silnější než Anetina přitažlivost.

„Proč?" polkla.

„Protože pro mě sex nic neznamená. Víš, nic. Ale pro tebe ano."

----------------------