Broken [CZ - Luke Hemmings]

27.

"Ach jo," povzdechla jsem si, když jsem uviděla stát u skříněk Luka a Annie, jak si povídají. Netušila jsem proč, ale žárlila jsem, a to i když jsem věděla, že Luke už ji nemá moc v lásce. Jenže teď mi přišlo, jakoby si zase hledali cestu...k sobě. A to mě dohánělo k šílenství.

Další věc, která mě neskutečně rozčilovala, byl Michael a Daisy. Přišlo mi, že se k sobě měli čím dál tím víc. Mělo to být naopak! Mike ji nemohl mít rád, měl se na ni vykašlat! Ne se s ní olizovat při každé příležitosti.

A Calum si našel holku! Už ho nezajímala Annie. Našel si ale velice podobnou menší blondýnku, která chodila o rok níž než my. Byla sympatická, milá a taky hodně chytrá, což mě štvalo, protože já jsem k chytrosti měla daleko. A jmenovala se Charlie.

Když jsem se odhodlala jít za Lukem a Annie, začal mi zvonit mobil. Už zase. Musel mi volat taťka. Já jsem ho pořád ignorovala, ale asi bych toho měla nechat nebo sem přijde do školy a to jsem opravdu nechtěla.

Vytáhla jsem mobil, zhluboka se nadechla a zvedla to.

"Tati?" promluvila jsem nejistě. Neměla jsem to zvedat. Další důkaz toho, že jsem byla úplně blbá.

"Eleanor! Konečně! Proč jsi mi sakra nebrala telefon nebo neodpovídala na zprávy?" vyjekl na mě rozzlobeně. Nic jiného jsem ani nečekala.

"Protože jsem prostě nechtěla," pronesla jsem a šla směrem ke své skříňce. Ti dva stáli u té Lukové.

"Bál jsem se o tebe," dodal pak tiše a já nad tím protočila oči. To určitě...

"Vždyť jsem ti říkala, že jsem u kamarádky," podotkla jsem pak.

"Já vím, ale stejně jsem se bál, že vyvedeš nějakou hloupost, když jsi zjistila o-"

"O Sandy?" skočila jsem mu do řečí. Kdykoliv jsem řekla její jméno, zašklebila jsem se.

"Jo," potvrdil, "já...já ti to vysvětlím. Můžu?" zeptal se a já se opřela o svou skříňku. Přivřela jsem oči a snažila se zklidnit. Momentálně jsem v sobě ukrývala hodně vzteku.

"To nebude potřeba," řekla jsem. Nechápala jsem, co by na tom chtěl vysvětlovat. Vždyť to bylo jasné.

"Ale je, akorát to nechci řešit po telefonu. Přijdeš už dneska domů?" zajímal se taťka. Proč se mnou mluvil tak klidně? Čekala jsem, že bude řvát celou dobu. Možná se jenom šetřil na později.

"Ne, dneska ne, až v pátek odpoledne," prozradila jsem mu. Dnes byla středa, takže za dva dny.

"V pátek? Proč tak pozdě?" vyptával se dál. Já jsem pořád stála opřená o skříňku s přivřenýma očima. Aspoň jsem se nemusela dívat na ten zmatek všude okolo. Stačilo mi, že jsem ho teď poslouchala. Kdybych k tomu viděla ještě všechny své kamarády a mého kluka, asi by mě trefilo.

"Protože to potřebuju zpracovat. Musíš mi dát čas," řekla jsem popravdě. Pochybovala jsem, že to do pátku zpracuju, ale stejně potom mi už nic jiného zbývat nebude, když se v pátek večer vrátí rodiče od Luka domů.

"Dobře, ale už mě neignoruj. Aspoň mi vždycky napiš zprávu, že jsi v pořádku," pronesl taťka.

"Tak jo," souhlasila jsem, "ale teď už musím jít, kamarádka na mě čeká," zalhala jsem následně.

"Dobře. Tak se měj, El, uvidíme se teda v pátek," rozloučil se se mnou ještě.

"Ahoj," také jsem se s ním rozloučila a počkala, až sám hovor vypne. Já jsem si poslepu dala mobil do kapsy a jinak jsem zůstala na stejném místě a ve stejném postavení.