Poslední jednorožec

Království, které neexistuje

,,Kdes byl?" ptá se mě Artemis, když se vrátím na louku. Všichni už jsou vzhůru.

,,Na tom nezáleží," vyhnu se odpovědi a skloním se, abych si mohl ukousnout trávy.

Artemis si jen povzdychne a nechá mě být. Jsem rád, že se dál nevyptává. Chci si svoje setkání s Wernerou nechat pro sebe.

,,Eldest říká, že už mluvil s vlkodlaky. Prý nic neudělali, ale nikdo neví, jestli si to celé nevymysleli," přijde ke mně Fox.

,,Kdo jiný by to mohl udělat?"
opáčím.

,,Třeba jsme to celé špatně pochopili a nic nám nehrozí," poznamená opatrně Siréna.

,,A nechceš mi ještě říct, že moje stádo žije?! Pomátla ses? Vlkodlaci mi vyvraždili rodinu, a ty řekneš, že se třeba nic nestalo?!" zařvu na ni. Ona snad přišla o rozum. Copak to nevidí? Vlkodlaci porušili dohodu a ona se jich ještě bude zastávat!

,,Pegasusi, klid," krotí mě Fox a pošle Sirénu pryč. Russian jde za ní. Artemis si stoupne vedle Foxe.

,,Já jsem naprosto v klidu!" vyjeknu a vypustím z rohu několik jisker.

,,Ne, nejsi. Siréna to nemyslela špatně, jen chce, aby se to vyřešilo," domlouvá mi Artemis. Používá konejšivý tón, jako kdybych byl ještě hříbě.

,,Hm," odfrknu si a opustím louku. Už zase. Nechci tam s nimi být. Potřebuji být sám, někde daleko. Ale to jsem v posledních několika dnech ještě nazažil. Ale kam můžu jít? Kde je to místo, které hledám?

Několik drak mě jen pozdraví, když okolo nich projdu, jiní se se mnou dají do řeči. Mluvím s drakem, který přišel o jedno oko, a s malou dračí slečnou, která dokáže ze vzduchu vytvořit hmatatelnou věc.

Chtěl bych jít za Wernerou, ale nechci ji oteavovat, když jsem tam byl před chvílí.

Jdu do paláce, který je skoro prázdný. Sem tam okolo mě prolétne nějaký dračí voják. Zbytek je venku, tady je moc velké horko.

Už jsem v druhém patře. Podlaha se stále zvedá, aby se dalo jít ještě výš.

Po několika hodinách vyjdu do posledního patra. Stěny jsou spálené, jako kdyby se tady bojovalo, odlupují se z nich celé kusy kamene. Je tady šero, skoro tma. Smrdí to tu zdechlinami. Odfrknu si a rozsvítím špičku svého rohu, abych viděl. U jedné stěny se válí napůl snědený opeřenec.

Chodby je dlouhá, kráčím po kamenné podlaze skoro hodinu. Nakonec zůstanu stát před masivními sveřmi. Jsou na nich zlaté ornamenty, kterým nerozumím.

Nevím, jestli tam můžu jít, nebo je to zakázané. Přestože mám z té místnosti za nimi strach, strčím do nich a ony se pootevřou. Žádný zámek, ani obranné kouzlo.

Strčím do místnosti hlavu, abych se ujistil, že uvnitř nikdo není. Vzduch je čistý, můžu dovnitř.

Vstoupím a zadní nihou klepnu do dveří. Zavřou se.

Stojím v obrovské místnosti, jejíž stěny jsou pokryty mapami a plány. Některým z nich rozumím, ale jiné naprosto nechápu.

Procházím se po místnosti a prohlíží si nejrůznější plánky. Jedna mapa je o lese, ve kterém jsem vyrůstal se svým stádem. Na další jsou hory, ve kterých žiju teď. Třetí mapa je o zemi vlkodlaků. Na té největší je zakreslena dračí země v celé své kráse.

Poslední mapa je malá a ošuntělá, jako kdyby ji někdo vyhrabal z hlíny. Je na ní země, o které jsem nikdy neslyšel. V pravém rohu je znak, musí jít tedy o království. Ale o tomhle království se nikde nemluví. Co je to za zemi?

Otočím se a prohlížím si místnost. Hledám cokoliv o tom nezmámém místě. Chci vědět, kdo tam žije. Chci zjistit, jak je ta země veliká, a kde se nachází. Chci veškeré informace.

Na zemi leží kniha. Je vázaná v hnědé kůži. Už se skoro rozpadá, a když ji otevřu, odletí od ní obláček prachu. Na jejím obalu není žádný název. Ten je naštěstí skrytý na první straně.

Liligrádie

Liligrádie? Cože?

Kouzlem obrátím drolící se list.

Kapitola 1.

Začnu číst. Nikdy jsem v tom moc nevynikal, takže mi to jde pomalu.

Liligrádie leží na horním cípu hor, ve kterém žije Foxovo stádo. Jinak řečeno-moje nová rodina. Ale tam přece nic není. Je tam prázdno.

Jak je možné, že tam je celá země?

Čtu si dál, a zanedlouho jsem u kapitoly číslo pět. A tam se píše jen jedna věta:

Liligrádie byla před 500-ti lety proměněna v prach. Neexistuje.

Zbytek knihy je prázdný.

Tyhle slova mě naprosto zmatou. Neexistuje? Tak proč je tady ta mapa? Před tolika lety ještě dračí doupě nebylo. Mapa ani kniha ještě nemohli existovat.

Zavřu knihu a vrátím se k mapě. Zítám na ni a hlavou mi probleskávají všemožné myšlenky. Chtěl bych vědět, jestli tam ta země pořád je. A chtěl bych potkat toho, kdo napsat tu knihu, nebo nakreslil mapu.

Po dlouhém zírání na mapu uslyším šustění křídel. Musím se vrátit. Hned.

Otočím se zády k celé Liligrádii a zabouchnu za sebou dveře.