Bílá víla a Loutkař

Kapitola 1 - Setkání

Nebylo mi ani deset let, když se zjistilo, že jsem jiná. Nemyslím tím, že bych měla tři oči nebo chodila po rukách a dokonce jsem nebyla ani psychicky narušená. Jenom jsem se narodila s darem vytrhnout lidi ze spárů smrti. Některé jsem totiž dokázala zachránit a oživit přesně ve chvíli, kdy se nacházeli mezi životem a smrtí. Ačkoli mě to vždy neskutečně vyčerpalo, tak jsem to dělala vždy ráda a s ochotou. Zachraňovalo to lidi a já si nikdy nemyslela, že by mi to přineslo něco zlého.

Nebylo to tak, že bych byla jediná osoba s darem. Existovalo nás mnoho, ale těch s darem přinášejícím dobro nebylo moc. Většina darů byla prokletími nebo děsivými zabijáckými schopnostmi. Proto tehdy lidstvo získalo pocit, že takový dar, jako byl ten můj, je nutno ochránit. Bylo to v době, kdy jsem nebyla považována za lidskou bytost, ale za lidský majetek. Nikdy to neřekli, ale já věděla, že mě považují za věc. Za věc, kterou mohli dát pod zámek. A tak to udělali. Přesunuli mě do vesnice, která se víc než čemukoli jinému podobala chrámu a nechali mě tam žít. Bylo to tam nádherné, ale pořád to bylo vězení. Přestože tvrdili, že mě chrání, tak mě jen chtěli vlastnit.

Jmenovala jsem se Lia. Když mě uvěznili, tak mi vzali svobodu i tohle jméno. Řekli lidu, že jsem Bílá víla jménem Aira. Vzali mi všechno, co jsem měla, a tvrdili, že je to pro mé dobro. Udělali ze mě holubičku v kleci.

Než se to stalo, tak jsem dnešní den nepovažovala za vůbec nic výjimečného. Byl to další jarní den v kleci. Seděla jsem na jednom ze stromů, které tvořili mojí ochranou zábranu, tudíž mé vězení. Houpala jsem se na silné větvi a prohlížela si špičky plátěných bot. Postavení slunce dávalo jasně najevo, že už je po poledni a část z mých věznitelů mě nejspíš hledá. Pravidla nařizovala, že jsem se měla dostavit vždycky k obědu. Když už nic jiného, tak alespoň v tom jsem jim mohla vzdorovat. V ruce jsem držela dvě jablka, kdybych náhodou měla hlad, a v tu chvíli jsem chtěla jedno začít jíst. Najednou se strom, na kterém jsem seděla, začal chvět a stejně nebezpečně se začaly třást všechny stromy kolem něj. Jejich větve se začaly ohýbat jakoby tvořily průchod do vězení. Když se začala tvarovat i větev, na které jsem seděla, tak jsem už naštěstí seskakovala dolů. Jedno jablko se zakutálelo mezi měnící se stromy a já se bála pro něj jít. V šeru mezi stromy jsem zahlédla siluetu bytosti v plášti, která se rychle blížila ke mně. Vyděšeně jsem se přitiskla ke kmeni stromu a doufala, že mě přehlédne. Když vyšel na světlo, tak jsem si všimla dvou věcí. Mého jablka v jeho rukách a hlubokých černých očí, které v sobě nesly víc zášti a smutku než oči kohokoli jiného. Byli děsivější než myšlenky všech lidí, které jsem kdy zachránila. Ale nejhorší na jeho očích bylo to, že se dívaly přesně na mě. Blížil se ke mně tak jistým krokem, že bylo jisté, že ví, kdo jsem. Že jsem Aira, Bílá víla. V momentě, kdy jsem chtěla utéct, mě náhle spoutaly větve stromu za mnou, tráva se mi drze omotala kolem bot a on mě oslovil. Nevyslovil ale nic víc než mé jméno. Vzápětí mě popadl za paži a praštil se mnou o strom. Svět kolem mě zčernal a já se propadla do bezvědomí.

Byla jsem v podkroví nějaké budovy. Po probuzení jsem viděla prkennou střechu, která nikdy nebyla určená k zadržování deště. Kde jsem byla?

„Vypadá to, že ses probrala, Airo," ozval se ten děsivý muž s prošedivělými vlasy a dovolil mi posadit se. V podkroví jsme ale nebyli sami. U stěny bylo zhroucené tělo kluka asi v mém věku s černými střapatými vlasy. Rozevřela jsem oči strachem a pozoroval kluka, který se až příliš podobal mrtvole. Díky mému daru jsem ale cítila, že je živý. Překvapeně jsem to tichým hlasem sdělila únosci. „Proto jsi tady. Musíš ho zachránit," ucedil příkře muž a bolestivě mi sevřel předloktí. Vyjekla jsem. Dotlačil mě k tělu a na holou kůži mi přitiskl chladné ostří malého nože. Nemohla jsem vzdorovat a navíc to pro mě byla častá a známá činnost. Posadila jsem se těsně vedle černovlasého kluka a rukama se dotkla bledých paží a následně celého těla. Cítila jsem, že je v hrozném stavu už několik dní. Na úplném pomezí smrti a života byl ale až nyní. Zavřela jsem oči a nechala mojí moc udělat vše tak, jak to udělat měla. Konečky prstů jsem cítila, jak se uzdravuje. V jednu chvíli zmizel tlak na mé ruce a vypadalo to, že muž dal nůž pryč.