Ordinary girl

Prolog

Podívám se na hrnek s kakaem, který svírám v rukou a co vidím? Jen kalorie, samé kalorie. Nejraději bych ho odhodila někam daleko pryč ode mě, ale místo toho ho jenom pevněji sevřu v rukou a zády sklouzávám po stěně až k podlaze. Slzám se nedokážu ubránit. Jsem tu již týden a pořád jsem si nezvykla, ale jak se dá na tohle místo vůbec zvyknout? Je to jako vězení, ne ono to je vězení. Hlídají vás, kamkoliv se hnete, cítíte všude samé pohledy ostatních. Dvakrát do týdne máte kontrolu u doktorky a jednou psychiatra. Pak také povinné skupinové terapie, které jsou upřímně úplně k ničemu, tedy alespoň mě. Nikdy se nezapojím, nechci a ani nepotřebuju. Vystačím si sama. Téměř sama. Možná to pomáhá ostatním, ale mě ne. Svůj příběh hodlám vyprávět jen tomu, komu budu chtít a nikdo mě k tomu nemůže donutit. Nestojím o falešnou lítost, kterou ve skutečnosti vůbec necítí. Mohou si to ušetřit! Stejně jako ty řeči psychiatra o tom, abych se přestala stranit ostatních...

"Je čas večeře Ello" uslyším otrávený hlas sestřičky, a když vzhlédnu uvidím jak nade mnou stojí v těch otřesných bílých hadrech, které mi lezou na nervy. Neudivuje ji, že jsem měla zase záchvat, není to poprvé... Donutím se zvednout a odložím hrnek kakaa, ze kterého jsem se nakonec vůbec nenapila. S doprovodem sestřičky jsem prošla dlouhou vybledle šedou chodbou až do většího sálu, kde se podávalo jídlo. Nebylo tu o nic lepší než ve školní jídelně. Došla jsem si k pultu, kde jsem si poprosila o menší porci, ale jako obvykle nebyla vyhověna. Nemohla. Žena se svázanými blonďatými vlasy mi podala talíř s bramborovou kaší a kuřecím masem a já na vteřinu v jejích očích spatřila lítost a pochopení, ale pak to bylo pryč. Hypnotizovala jsem onu velkou porci po celou dobu, co jsem si šla sednout k jednomu z prázdných stolů co nejdále od ostatních. Nechtěla jsem se přiřazovat ke skupinkám, které tu byli. Nepotřebovala jsem něco jako partu, vystačím si sama. Bohatě mi stačí, že musím každý týden mluvit hodinu s psychiatrem, i když popravdě toho stejnak moc nenamluvíme. Pamatuji si, že jsem ještě před rokem měla toto jídlo ráda, ale pak se můj život sesypal jako domeček z karet. Nic od té doby nebylo stejné a ani nebude. Není možné to vrátit a ani bych nechtěla! Naučila jsem se toho za tu dobu dost, hlavně přestat být tak moc důvěřivá, ne už je to dávno co jsem věřila každému člověku, kterého jsem znala. Je to dávno co jsem se téměř každému svěřovala... Od té doby si vše nechávám pro sebe, nebo se o to snažím, jak nejvíce to jde.

Do jídla zabodnu vidličku asi tak dvakrát než ho jdu zase odnést, nemám hlad. A i kdybych měla, vím, že nemůžu. Pamatuji si přesně kolik má to jídlo kalorií, když jsem byla ještě doma všechno jsem si zapisovala a počítala kalorie od všeho, co jsem za celý den snědla a vypila. Ano i čaje. Rychle odkráčím a k většímu stolu s proužkatým ubrusem, kde se odkládají jídla a odložím tác se skoro plným talířem a pak raději co nejrychleji zmizím do svého pokoje, kde mám konečně klid od zbytku světa. Alespoň pro dnešek, ale ne na dlouho...