Hra osudu

Úvod

„Ještě měsíc a je to za námi... Holky, nemůžu uvěřit, že jsme to všechno zvládly!"

„Super, taky jsem z toho ráda, ale vážně Tě prosím, jen ne žádné chvilky srdcervoucích projevů ano?"

„ Jen ji nech Ruby, za ty měsíce dřiny, které vydržela bez vyšilování, si teď zaslouží malou slabší chvilku."

„Děkuju! Alespoň někdo tu se mnou soucítí."

„No jasně. Ty aby ses jí nezastala. Chvílemi mi připadá, že Tě Bianca nakazí svou emotivní náladou a já jsem tu pak jediná normálně myslící osoba."

Musela jsem se zasmát.

To je celá Ruby.

Skepse je z ní cítit na několik mil, což považuje za úspěch svého celoživotního snažení, a s nějakými holčičími řečmi byste u ní taky nepochodili. Je docela komplikované dostat se jí pod kůži, ale jakmile si vás jednou oblíbí, je vám prostě jasné, že to je napořád.

S Biancou jsme ji poznaly před dvěma lety v místní knihovně. Obě jsme se tenkrát snažily našprtat anglickou historii, ale neustále nás vyrušovalo pípání mobilu a chichotání se od vedlejšího stolu.

Já osobně vydržím docela dost, ale při učení se potřebuju soustředit, a když už člověk nemá klid ani na místě, které je speciálně pro studenty, tak to je prostě moc. Obě jsme tenkrát udělaly v knihovně menší rozruch, který měl za následek dvě věci: napomenutí paní knihovnice, která si zřejmě v pracovní době dala dvacet, a která byla naším chováním velice pohoršena – prý se na takovém místě má udržovat ticho!

A taky tak vlastně vzniklo přátelství naší trojice.

Tenkrát to bylo totiž poprvé co jsem se potkala, jak Biancou, tak s Ruby, která za námi přišla k automatu, kde jsme byly protentokrát vyhoštěny a poradila nám malý útulný koutek knihovny, kde většinu dne nikdo nebýval, takže se tam dalo v tichosti strávit i několik hodin. Sama už byla prý víc jak jednou poslána k automatu, takže nás naprosto chápala... No a od té doby jsme se v knihovně začaly pravidelně scházet, vyrážely jsme společně ven..a došlo to až tak daleko, že teď spolu už rok bydlíme. 

„Dobře vy dvě. Raději změníme téma," když se totiž Ruby a Bianco dostanou do slovní pře, je to vždycky na pěkně dlouho.

„Nezajdeme na tři malinové muffiny, dvě karamelové latté a jeden pomerančový fresh?"

Biance se nadšeně rozšířily zorničky, když mi odpovídala – její závislost na sladkém jsme všichni už dávno prokoukli – takže mi bylo hned jasné, jaká bude její reakce. „Sladké rozptýlení beru všema deseti!"

„Mmm..karamelovému latté nedokážu nikdy odolat, ale už mám bohužel něco domluveného s Linou. Zítra odpoledne po zkoušce z algebry jsem ale celá vaše.. A můžem klidně zajít i na něco ostřejšího – myslím si, že alespoň já to budu potřebovat - ."

Já i Bianca jsme málem vypískly. „Ooo..no nepovídej! Takže Tě nakonec přece jen někam pozvala! My jsme Ti pořád říkaly, že je z tebe vždycky v knihovně celá u vytržení.. Půjčila by Ti i knihy ze sejfu jen aby s tebou mohla být v kontaktu."

Ruby si svázala černé vlasy do culíku, takže se jí v nich ztratil její jediný červený pramen, který si nechala u kadeřnice udělat minulý týden a naštvaně se na nás zatvářila. „Nebudeme z toho doufám dělat tiátr. Jdeme na koktejl a nic víc v tom nehledejte, takže už od vás dvou nechci slyšet ani slovo." Snažila se tvářit co nejvíc lhostejně, ale bylo jasně vidět, že pro ni to rozhodně něco znamená.

To, že je Ruby lesba, nám řekla až po pár měsících co jsme se znaly, ale tak nějak jsme to už tušily delší dobu. Spousta lidí by měla předsudky nebo by se bála, že to jejich přátelství naprosto naruší. Ale u nás byl opak pravdou - ještě víc nás to stmelilo a zažily jsme díky tomu mnoho vtipných situací, když se například Ruby snažil sbalit namyšlený floutek a ona si místo toho vyměnila číslo s jeho kamarádkou u stolu - .

Bianca si přes sebe přehodila smetanový svetřík, nasadila si sluneční brýle a začala si nazouvat zlatavé balerínky. „Jasně, vždyť už nic neříkáme... Tak se měj, my teda jdeme na ty muffiny. Cukr už potřebuju jako sůl!"