30 days

Den sedmý

Za sklem

Slyším monotóní pípání přístroje, který kontroluje mojí srdeční činnost.

Cítím pach nemocničních prostěradel a dezinfekcí.

Vnímám jemnou ruku, která pevně drží tu mou, ochablou.

Vím, že dnes je sedmého června, pět dní od mojí nehody.

Přesto ale nežiju, ne doopravdy. Trvá to jen chvíli, jen krátké zabolení vycházející od středu mojí hrudi, které mě naprosto pohltí a já se ztrácím.

Je to už pět dní co jsem v komatu. Nemůžu to určit přesně, ale z všech těch věcí, které vnímám, když zrovna nežiju ve vzpomínce, si to myslím. Už posledních pět dní pravidelně vnímám a ztrácím pojem o všem skutečném. A co se děje když nežiju v realitě? Žiju ve vzpomínkách. Je to právě ta krátká bolest, která mě uvede do stavu pozorovatele mojí minulosti. Je to jako sledovat film akorát, že shodou okolností vy hrajete hlavní roli a zároveň trpíte roli poslušného diváka.

A teď je to zase tady. Tupá bolest a ztrácím vědomí. Pohltí mě další vzpomínka.

"Swan, jsou tady Lydia s Mare," uslyším křičet moji matku z kuchyně. Otráveně si povzdychnu a odvrátím se od sledování videí, která by mi měla pomoct získat lepší kondici a posunout se tak na žebříčku gymnastek zase o příčku výš.

Došourám se do kuchyně a hodím na moji mamku otrávený pohled.

"Mami, prosím, řekni jim, že tady nejsem, třeba, že mám trénink," řeknu jí a mamka se na mě lítostivě podívá.

"Swan, jsou to tvoje kamarádky, poslední dobou dáváš přednost gymnastice před nimi mnohem víc než by bylo zdravé," pokárá mě a já zakoulím očima.

"Je to jen jednou mami, sejdeme se třeba jindy," řeknu přesvědčivě. Mamka se na mě chvíli dívá a poté s rezignovaným povzdechem dojde ke dveřím jim otevřít. Slyším jí, jak překotně vysvětluje něco v tom smyslu, že mám důležitý závod a chci na něj být připravená, proto v gymnastické hale trávím veškerý volný čas. Pokrčím nad tím rameny a vydám se zpátky do svého pokoje......

Vzpomínka zmizí a mně chvíli trvá než mi dojde moje současná realita. Svým způsobem procitnu a zase začnu vnímat to omezené množství smyslových podmětů, které mi ještě zůstalo. Stále cítím matčinu ruku na té mé, takže odhadnu, že jsem nebyla mimo až zas tak dlouho.

Nezbývá mi nic jiného a opět poslouchám pípání, který značí mé srdce.

Píp. Píp. Píp.

A tenhle zvuk najednou prořízne hluboký hlas mého otce.

"To za ní nikdo jiný nepřišel?" Zeptá se s podivnou bolestí v hlase.

"Ne, za tu dobu co je tady jsme tady byli jen ty a já," odpoví moje matka tiše a otec si povzdychne.

"Myslíš že je to naše chyba?" Ozve se po chvíli.

"Ne, tohle byla její volba. Chtěla tak moc dosáhnout úspěchu, až zapomněla žít," odpoví moje mamka a mě poslední slovo její věty praští do hlavy a zase cítím známé propadání. Podvolím se, protože tusím, že nemá smysl bojovat a ocitnu se mimo realitu.

"Půjdeš se mnou dneska na tu oslavu narozenin?" Zeptá se mě Sciles, můj kluk, zatímco si zandávám učebnice do skříňky. Skoro ho nevnímám, protože moje myšlenky se točí jen kolem zítřejšího závodu. Soutěží tam se mnou už dlouho neporažená gymnastka a já udělám cokoli, abych jí porazila a dostala se tak na lepší soutěže. Jen zatím ještě nevím jak o udělám.

"Posloucháš mě vůbec?" Zeptá se Sciles a podrážděný podton v jeho hlasu mě vytrhne z mého plánování.

"Jo, jasně, ta oslava. Promiň, nemůžu, zítra mám ty výroční závody a potřebuju se připravit," odpovím mu s omluvným pohledem. Sciles si povzdychne a opře se hlavou o ruku, kterou má položenou na vrchu mojí skříňky.

"Swan, já bych s tebou byl vážně rád, jenže ty mi nějak nedáváš možnost to uskutečnit," řekne za mnou zatímco se vydám do chodby na mojí další hodinu. Nějak mě to nerozhodí a chladně mu řeknu ta slova, která měl slyšet už dávno,

"Scilesi, mám tě vážně ráda, ale nemysím si, že nám to bude ještě fungovat," řeknu a otočím se na něj. Čekám na nějakou zoufalou reakci typu "ale to se určitě spraví" nebo "neopouštěj mě, zvládneme to spolu", ale on udělá něco, co mě mírně rozhodí. Souhlasí.

"Taky si myslím. Takhle to bude lepší," řekne ještě a vyrazí opačným směrem než já. Chvíli se na něj zamyšleně dívám, ale pak se otočím a spěchám do mojí učebny......

Jakmile vzpomínka skončí opět se ocitnu ve stavu, který se podobá ranní kocovině. Za chvíli si znovu uvědomím všechno, co potřebuju a poslouchám srdeční přístroj. Matčina ruka už zmizela, takže předpokládám, že je brzké ráno. Ještě chvíli poslouchám neustálé pípání a pak se moje myšlenky vrátí zpět k Scilesovi. Byla doba, kdy jsem ho vážně milovala a užívala si veškeré chvilky s ním, i ty nejmenší drobnosti. Pak ale přišla gymnastika a nejednou tady pro mě bylo něco mnohem důležitějšího, co přeházelo moje priority. Byly to hodiny tréninků a neustálého zlepšování se. Nevadilo mi to, milovala jsem ten sport.

Ale jedna věc mi došla až teď. Neobětovala jsem všechny své přátele, celý svůj život něčemu, co mi to nemůže vrátit zpět? Nebyl tohle právě en důvod, proč jsem tady teď seděla sama v prázdném nemocničním pokoji?

Tahle děsivá pravda mi vyšle panický záchvat do celého těla. Vždyť já prožila půl svého dosavadního života jen gymnastikou a teď jsem ležela jednou nohou v hrobě a nebyl tady nikdo, kdo by mi podal ruku a vytáhl mě z něj.

Najednou uslyším zběsilé pípání srdečního monitoru a ten zvuk mě tak vyděsí, že donutí mé srdce pracovat ještě rychleji. Uslyším kroky přicházejících sester, které vykřikují rychlé a stručné pokyny na všechny ostatní a z toho všeho, co říkají pochytím jen pár nesmysných slov, která mi však nic neprozradí.

Najednou mě, jako dělová koule, zasáhne palčivá bolest na hrudi. Nedokážu vnímat nic jiného, jen ten kus rozžhaveného ohňe, který mě spaluje zaživa.

Okrajově vnímám střípky mého života, které se mi začly promítat před očima a snažím se nezešílet.

A najednou to přestane.

Je ticho.

Až moc velké.

Není slyšet nic.....dokonce.....dokonce ani pípání srdečního monitoru, ze kterého teď vychází jen smutná dlouhá melodie.

A pak je tma.