Sladký internátní život

Část 33

(stále Martin)

„No...," zapřemýšlela. „pořád něco jiného."

„To jasně, ale teď."

„Teď tady stojím naproti tobě jako blbec. Máš samý jedničky, spoustu holek..."

„Hnědý oči, prachy a taky fetuju. Je mi to jasné," ušetřil jsem jí vyčerpávajícího proslovu, ke kterému se chystala. „tak co teda berete?"

„Asi funkce."

„To snad ne," prohrábl jsem se v batohu, který nosím do školy, abych v něm našel učebnici.

„Co teď hledáš?" má strach v očích.

„Pojď," vytáhl jsem ji a chytl za ruku.

„Kam?"

„Do kuchyně. Tam je lepší stůl. Vysvětlím ti to."

„Ne," brání se.

„To je těžký, princezno, musíš znát aspoň základní matematický zásady. Když to ani pořádně neumíš zapsat, tak nevypočítáš nic."

Ta holka není hloupá. I když si tak momentálně sama připadá. Spíš já sám jsem v koncích. Nevím jak jí to nacpat do hlavy.

„No jo. Ty zas neznáš základní zásady hygieny," narazila na to, že než se vůbec uvelebila u stolu, musel jsem z něho odstranit spoustu špinavého nádobí a dokonce i nějaký plesnivý koláč, „netvrdil si, že je tu lepší stůl?"

„ Myslel jsem, spíš větší. To Ivan s Kamilem jsou prasata. To je jejich hnojník. Prober se, vždyť je to stokrát lehčí, než třeba dějepis. Tam se všechno musíš našprtat. Samá data, kdy se tenhle narodil a kdy ho zas upálili. Jména různých králů a tak."

„Ne ne, tam je to pořád dokola. Bitva, válka, obrození, další století. Bitva, válka, obrození. Rovná se: lidé se nikdy nepoučí."

„A tohle se rovná kolik? V matice máš zase jen pár vzorců a většinu si můžeš odvodit."

„Prostě mi to nejde, no," začíná se vztekat.

„Ale podívej," ukázal jsem na místo, kde zapsala příklad, který jsem jí dal jako úkol. „Když u toho budeš trochu přemýšlet, tak to půjde. Podle toho, co tu píšeš, je vlastně půlka větší než jedna celá."

„Hm, no jo," všimla si.

„Koukni," štípl jsem ji šikovně do zadku.

„Au," zasyčela podrážděně „na co?"

„Tohle jsou například dvě půlky. A v žádném případě není jedna z nich větší než celý zadek," vyslovil jsem totálně nesmyslnou větu jako příklad paradoxu, který sama napsala.

„Kouká trochu nevěřícně."

„Nevadí," přisunul jsem si židli.

Se záměrem ji políbit. Hned jak to udělám, jí ale konečně musím říct, aby nic mezi námi nebrala vážně. Zarazil jsem se s myšlenkou, že bych jí to vlastně měl říct už hned. Nebo jsem tak možná měl udělat už před časem. Zahleděl jsem se jí do očí. Není hezké si s těmi moc pěknými kukadly pohrávat. Jenže když něco takového řeknu, tak už to nevezmu nazpět. Ono se to teď už těžko vyslovuje, když jsme si to neobjasnili už na samém začátku.