Sladký internátní život

Část 34

„Cítíš to?" zašeptala mi Aneta při hodině

„Jo, už nějakou dobu to čuchám," dal jsem jí za pravdu.

Ve škole nonstop zavání něco, co jsme všichni identifikovali jako smažený řízek.

„Co si to tam zas šuškáte?" Napomenula slečna Romanka Robina, který v zadu zase něco drmolí.

„Pančelko," oslovil ji Robin. „Když tady něco už asi týden páchne," prozradil. „Nějaké jídlo."

„Jídlo? A já myslela, že jsi to ty," slečna Romanka zabodovala. Bohužel ani tímto výrokem, za který zasloužila pochvalu od ostatních spolužáků, Robinovi stejně veškeré jeho drzosti neoplatí.

„Fůůj," zakřičel nahlas Tony. „já to našel," říká znechuceně, vstal ze své židle.

Právě pomalu prochází kolem naší lavice držíc dvěma prsty jakýsi sáček. A druhou dlaň si tiskne na nos. V pytlíku je spousta zelené plísně, pod níž jen těžko rozeznávám právě onen řízek. Ten tu nemůže být týden, ale nejméně rok.

Celá třída se tváří jakoby se připravovali na společný vrh šavlí.

„Běž s tím před školu do popelnice," poradila Romanka Tonymu, který ten hnus chtěl původně hodit do koše tady ve třídě.

„Tak čau, Hellboy," loučí se Kamil.

Dnes skončila další část školního roku a začínají vánoční prázdniny. Všichni vyrazili domů ke stromečku a jako loni mě tu nechali hnít samotného. Ivan a Aneta jeli rovnou ze školy. Kamil si ještě sbalil poslední saky a paky a vyráží až teď. Pravdou je, že loni mě to tak nebralo, což je paradoxní, protože tenkrát jsem ještě neměl svůj dům a byl jsem odkázán strávit vánoční samotu v hotelu. Ale zato jsem neměl problém s tím, že by mi někdo chyběl. Věděl jsem, že si něco koupím, zařídím o prázdninách záležitosti, na které není běžně čas, a uplyne to celé jako voda. Na nějaký smutek ze špatně prožitých svátků jsem za mák nepomyslel. Vánoce, které jsem míval dříve, byly stejně mnohem horší. Ale teď, když se kolem mě nachází někdo, kdo září něčím nevysvětlitelným a přesně jako betlémská hvězda mi ukazuje cestu, tak na mě padá jakási šeď, protože za ní nemůžu jít.

„Čau," odpověděl jsem.

„Hele, neříkej, že tě štve, že tu budeš sám," poznal na mě moji mírnou depresi.

„Nevím," když tu byli, nemusel jsem myslet na Karin. Stačilo se rozčilovat kvůli jejich nepořádku, Kamilově vysedávání u počítače a podobným věcem. Bez nich v úplné samotě bude volno utíkat pekelně.

„Na vánoce ser, nejradši bych tu taky zůstal. Co doma? Vopruz."

„Kecáš, ty to máš doma skvělý."

„Máš pravdu, to byl špatný pokus," zasněně se kamsi podíval, „hele, nejsi tak v prdeli kvůli té holce, co sem chodí?"

„Nejsem kvůli ní v prdeli."

„Takže jo."

„Ne, jen nemusej bejt ty podělaný vánoce. Už takhle se vidíme málo."

„Hellboy, Vánoce jsou super, jen je spousta lidí neumí správně prožít. Pak na ně nadávají jako ty."

„Nebo nemají s kým prožít. Ten kdo je vymyslel, asi nepoužíval hlavu. Přemýšlel dost sobecky, když je to záležitost určená jen šťastným. U nešťastných jen prohlubují depresi."

Opět se zadíval do dálky. Zamyslel se nad mým výrokem, „Věc názoru, Hellboy, třeba už příští rok je zrovna budeš prožívat s tou blonckou. Když si v sobě lidi pěstují depresi, tak jejich život nikdy nebude dobrý. Ale to všechno jsem ti už říkal. Život a veškeré ty problémy, jsou strašně moc jen o postoji, který si k nim člověk sám udělá. Myslel jsem, že si to už pochopil. Jestli ne, tak nad tím dál přemýšlej a na tom postoji pracuj," nadhodil batoh, „nebo za ní jeď, co ti brání?"

Zašklebil jsem se a zaklepal si prstem na čelo, „to jsi dobrej blázen."

„Je docela hezká. Jak to s ní vlastně je?"

„Co jak by bylo?"

„Trochu tě znám. Playboy jsi, ale vím, jako to máš s Anetou. S touhle to vypadá podobně. Je typově úplně stejná. Nebo s ní spíš? Nebo spolu chodíte?"

„Není jako Aneta. Každá holka je jiná. Nespím s ní. To bych nemohl stejně jako s Anetou. A ani spolu nechodíme."

„Aha, tak teď vím úplný hovno," podíval se na hodinky, „už musím, promiň. Všechno bude v pohodě, uvidíš. Jen se nesmíš užírat. To je to největší zlo."

Zita

S mamkou jsme na poslední chvíli ještě zašli do obchodního domu koupit poslední dárky pod stromeček. Karin se zasekla ve vedlejším butiku a já s maminkou, která okukuje bižuterii, jsme mezitím postoupily o obchůdek dál. Opět tu není nic jiného, než oblečení. Předvánoční bída. To nejlepší je dávno pryč. Skoro nic se mi tu nelíbí. Jako poslední jsem došla k vysokému stojanu, na kterém je navěšeno spodní prádlo. Jedeny sexy kalhotky mi někoho připomněly. Moderní kraťáskový střih, černá krajka, kterou prolíná různé červené vyšívání. Podobné kousky nosí Michaela, Miška. Pousmála jsem se, podívala na cenu, trochu se zhrozila ale s myšlenkou, že jsou přeci vánoce, jsem našla svoji velikost. K tomu ještě podprsenku se stejným vzorem, aby to bylo komplet. Tu si půjdu ještě pro jistotu vyzkoušet. Ještě jsem se jednou podívala na stojan, jestli se tam nenajde nějaký lákavý kousek, abych nemusela dvakrát do kabinky. Koukám, že k soupravičce, kterou jsem si vyhlídla je ještě rozkošná mini noční košilka. Kdybych jí také koupila, vyšlo by to už moc draho. Když navíc pomyslím, že se cena každého kousku musí znásobit, abychom je s Karin měly obě. Alespoň vyzkoušet si ale černočervenou košilku prostě musím. Vypadá opravdu super.

Takhle sexy jsem si dlouho nepřipadala. Mišce bych mohla klidně konkurovat. Černá růže versus něžná lilie v sexy prádélku. Prostě to beru a basta, peníze nepeníze. Jinak bych nejspíš litovala. Jednou si člověk povyrazit musí. Jen trochu závidím Karin, která se v tom kompletu má komu předvést. Protože jinak si už její večerní odchody neumím vysvětlit. Jednoduše s někým randí a bůh ví proč, to tají.

Přistoupila jsem naposledy ke stojanu s prádlem a každý kousek jsem si vzala dvakrát. Jen jsem kraťáskové kalhotky vyměnila za tanga s myšlenkou, že za míň látky se méně platí.

„Jen to nepřežeňte. Jedna sklenička a stačí. Nepotřebuji, abyste se tu střískaly na štědrý den," hustí do mě a do Karin maminka při večerním kaprovi, kdy každému nalila skleničku vína jako každý rok, od našich patnácti let, kdy uznala, že dvakrát do roka si smočit ret přeci jenom můžeme. Na Silvestra jsme slavnostně v patnácti vyměnily rychlé špunty za pravé šampaňské a čtyřiadvacátého prosince nám nalévá víno jako sobě a tátovi.

Michaela

„Díky, páni," rozplývá se můj bratr nad částmi hokejové výstroje, kterou dostal zabalenou po jednotlivých částech v modrém vánočním papíře se sněhovými vločkami.

Já právě vytáhla z malého balíčku tři kousky kosmetiky. Rtěnka, nemožné stíny, které nejspíš nikdy nepoužiji a levný lesk na rty. „hm," ušklíbla jsem se. Škoda peněz. Nechápu význam toho, co se právě odehrává na tomto místě. Lepší by bylo, kdybych si sama měla možnost koupit, co chci. Peníze mi nedají jak je rok dlouhý a potom mi vecpou několik nesmyslů v jeden den a ještě mě nutí, abych se z nich radovala. Zvrácené.

„Pročse takhle musíš tvářit i na štědrý večer?" zeptal se mě táta.

-------------------------------

Jak podle Vás Vánoční čas přežije Martin? Jen sám doma je trochu depresivní, ne?

Příště si přečtete:

„Říká se ano," opravila ji maminka. „aspoň na štědrý den se snažte chovat."

Zita dala oči vsloup.

„Takto nevím, jestli to je zrovna vhodné na ples," přihodil rozhovoru korunku tátatrapným vtipem.    

----------------------------