Drači doupě II - Pomsta

Pravda jednou zvítězí.

Vojáci se hrnuli pořád dál. Hrozilo nebezpečí a oba si to uvědomovali.
,,Miluju tě Murtaghu," špitla Argorien a dívala se mu do jeho hnědých očí. Ale v nich se neznačilo štěstí. Nýbrž nepochopení.
,,Já tě neznám." Odpověděl odtažitě.
Argorien strnula. Stiskla Murtaghovu ruku. ,,Murtaghu, prosím, vzpomeň si na mě... Prosím." Naléhala.

Vyvlékl se z jejího sevření a šel k vojákům, kteří nechápali, co se tady stalo.
Argorien se z oka skoulela slza.
,,Murtaghu, prosím... Jsem Argorien Elas Temnohvozdá, tvoje... přítelkyně. Známe se dlouho a chtěli jsme spolu žít navždy.... Proč si nevzpomínáš?" Argorien se rozešla za ním. ,,Řekli jsme si, že navždy zůstaneme spolu..." Murtagh se zastavil. Ta slova odněkud znal. Otočil se a právě v tu chvíli uviděl letící šíp, který srazil Argorien k zemi.
,,Argorien!" Vykřikl a rozeběhl se k ní. Ale bylo pozdě. Vojáci byli rychlejší. Chytili ho a za každou cenu nechtěli pustit.
Argorien ležela na zemi a tiše sténala. Svět se jí začal uzavírat. Rána byla mířena přesně - do boku.
Náhle se ozvala rána. Strop se začal bortit. Všude se ozýval křik a zběsilý řev. Zběsilý řev draka.

***

Nevěděl jsem, kdo to je. Opravdu ne. Ale někoho mi připomínala... Ale koho...

,,Jsem Argorien Elas Temnohvozdá, tvoje přítelkyně. Známe se dlouho a chtěli jsme spolu žít navždy.... Proč si nevzpomínáš?"

Argorien Elas Temnohvozdá... moje přítelkyně... Přemýšlel jsem.

No jistě! Už vím, koho mi připomíná...

Otočil jsem se a chystal se něco říct, ale z ničeho nic se zjevil šíp a našel svůj cíl. Zabodl se Argorien do boku.

,,Argorien!" Vykřikl jsem, když se skácela k zemi. Chtěl jsem se rozeběhnout, ale vojáci mě chytili a nehodlali pustit.
,,Pusťte mě!" Vzpíral jsem se.

Náhle se ozvala rána a křik vojáků. Strop praskal a začal se bortit. Všude se ozývaly zoufalé výkřiky a zběsilý řev draka.

Nad stropem se objevil zelený drak, který skočil dovnitř, jako kočka, a začal zuřivě chrlit oheň na vojáky.

,,Inheritance! Odleď odtud!" Křičela z posledních sil Argorien.

Drak se na ni jen podíval a rozešel se proti vojákům.

Vojáci váhali, ale táhly mě s sebou. Prali se, kdo uteče jako první, strkali se a házeli na zem.
Nakonec voják za mnou zakopl a srazil k zemi i mě.
Jsou tak nemotorný, Zvedal jsem se, ale jeden muž mě znovu srazil k zemi a kopl do mě.

,,Jeho sežer, potvoro zelená!" Křičel voják na Inheritanceho.

Jeho výraz přesně vystihoval jednu otázku: Kdo je u tebe potvora?

Inheritance se rozběhl a skočil po vojákovi jako kočka po myši. Tlapou vojáka připlácl a zabil.

Drak byl přikrčený a byl opravdu jako kočka - jen trošku větší kočka. Zvedl tlapu a podíval se na mrtvého vojáka. Smutně zavrčel a strčil do mě, abych si pospíšil.
Opatrně jsem k němu přistoupil a pomohl Argorien na jeho hřbet.
Sedl jsem si za ní a držel ji, aby nespadla. Drak vzlétl vysoko na temnou oblohu a nechal trosky pevnosti daleko pod sebou. Obloha byla poseta stříbrnými hvězdami. Argorien pootevřela oči a nadechla se.
,,Murtaghu," zašeptala.
Naklonil jsem se k ní. ,,Jak je ti?"
Usmála se. ,,Bylo i hůř."
,,Teď lžeš." Poznamenal jsem.
Znovu se usmála. ,,Dobře, tak mohlo by to být lepší."
,,Budeme muset zastavit a ošetřit tě."
Přikývla.

Inheritance se snesl z oblohy k jedné staré stodole. Seskočil jsem, vzal sedlové brašny a ve stodole na slámě rozložil jednu deku. Poté jsem se rychle vrátil a vzal Argorien. Stodola byla dlouho nepoužitá, což naznačovalo velké množství pavučin a rozebraný kout. Všude byla spousta poházeného dřeva a věcí. Byla tma. Položil ji na předem připravenou deku a chvíli přemýšlel. Na vratech jsem zahlédl malou lampu. Sebral jsem ji a zkusil zapálit oheň.
Inheritance prostrčil hlavu vraty a podezíravě ho pozoroval. ,,Ten šíp musí skrz."
Argorien kývla. ,,Hlavně pohni."
Pokýval jsem hlavou a vyhrnul si rukávy košile. Zatlačil na konec šípu a Argorien sykla bolestí. Inheritance hluboce zavrčel.
Opatrně jsem se na něj podíval. ,,V pořádku, nic se jí nestane."
Inheritance práskl tlapou a zafrkal.
Okamžitě se mi před očima vybavil moment, kdy Inheritance rozplácl vojáka. Polkl jsem..
Otočil jsem se na něj a pak na Argorien. Pokývala hlavou. ,,Ví, že to je nezbytně nutné."
Na chvíli jsem se zarazil. ,,Argorien, je mi líto, že jsem si tě nepamatoval a tak přivedl do nebezpečí... Můžu za to já."
Argorien se pousmála. ,,Nemůžeš."
,,Ale jo." Svěsil hlavu.
,,Hele, je jedno, jestli za to můžeš nebo ne. Nechci tě nějak obtěžovat tímhle faktem, ale momentálně je důležité, abys mi pomohl."
Zarazil jsem se. Tohle mi vůbec nedošlo. ,,Jo, jasně." Znovu zatlačil a šíp se zase o kousek pohnul. Konečně se objevil hrot. Nejdřív musím zlomit konec šípu a pak druhý pomalu vytáhnout. Pomyslel jsem si. Argorien neříkala nic, jenom se snažila zamaskovat bolest, který jí zákrok způsoboval.
Zlomil jsem hrot šípu a odložil ho stranou. Opatrně jsem jednou rukou chytil šíp a druhou položil okolo zraněného místa, aby se šíp lépe dostal ven. Argorien na chvíli otevřela oči a pozorovala Inheritanceho, který ostražitě pozoroval každý můj pohyb. Argorien se pousmála a hned potom se jí skřivil obličej bolestí. ,,Inheritance vypadá, jako kdyby tě chtěl zabít."
,,No jo... Jen doufám, že to neudělá." Poznamenal jsem.
Argorien znovu zavřela oči a rty se jí zkřivily v mírném úšklebku.
,,Inheritance se ptá, kde je Trn?"
,,Trn?" Zeptal jsem se nechápavě.
,,Ty si opravdu nic nepamatuješ?" Zeptala se mě s nepatrnou bolestí v hlase.
Chtěl jsem jí říct, že ano, ale lhal bych jak jí, tak i sám sobě. Netušil jsem, kdo to je.
,,Ještě chvíli a už to bude dobrý..." Odpověděl jsem mimo.
Pokývala hlavou. Zbýval poslední kousek, který se konečně pustil.

Argorien si oddechla, když zjistila, že šíp je venku, ale zároveň si uvědomila, že ještě není konec.
,,Budu to muset vypálit, aby se ti do toho nedostala nějaká infekce." Podotknul jsem.

Argorien otráveně přikývla a já rychle rozdělal oheň, abych rozžhavil čepel dýky na vypálení a aspoň trochu vyteplil místnost.
Argorien ležela se zavřenýma očima a tiše si něco pobrukovala.
,,Co si to broukáš?"
,,Píseň hraničářů, kterou jsme složili kdysi s Valdyrem." Povzdechla si. ,,Teď nikdo neví, kde je mu konec."
,,On se o sebe dokáže postarat, nemusíš se obávat." Ujišťoval jsem ji.
,,Snad máš pravdu." Pokývala hlavou a podívala se na rozžhavenou, zarudlou čepel. ,,Tak dělej, ať už můžu spát." Pousmála se a já vytáhl čepel z ohně a opatrně začal vypalovat zasažené místo. Argorien ležela bez hnutí. Věděla, že jakýkoli nežádaný pohyb by mohl celý zákrok pokazit, proto zatla pěsti a čekala.
Po několika minutách jsem odložil dýku a ze své druhé čisté haleny odtrhl kus, který jí omotal okolo, aby co nejvíc zakryl ránu. Poté přes ní přehodil přikrývku a lehl si vedle.
Argorien se na mě podívala s jasnou otázkou v očích ohledně hlídky. ,,Budu hlídat společně s Inheritancem. A teď se vyspi, ať můžeme zítra vyrazit."
Pokývala hlavou a zavřela oči. Během chvíle už pravidelně oddechovala. Podařilo se jí usnout.
A já teď mohl klidně přemýšlet nad tím, co se vlastně stalo.