Poslední jednorožec

Boj v paláci

Fox
Artemis nám svým kouzlem dost pomohla, ale vlkodlaků jako kdyby stále přibývalo. Vůbec nejdou zastavit. Před několika hodinami přiletěl Eldestův posel. Vlkodlaci už zabili několik draků, přestože naše armáda je silná. Nevím, co bude dál. Doufám, že neprohrajeme. To by byl konec.

Eldest létá po paláci a zabezpečuje všechny místnosti kouzlem. Pomáhám mu, ale stejně to moc nezabírá. Eldest je silnější, mocnější...prostě lepší.

Foxi! Ozve se mi v hlavě Artemisin hlas.

Co je? Zhrozím se.

Vlkodlaci jdou k paláci. Je jich hrozně moc, nedokázu je zastavit. Nemám sílu na další takovéhle kouzlo. Musíte se o to s Eldestem postarat sami.

Dobře. Drž se, Artemis. Povzdychnu si.

Díky, ty taky.

Zařehtám zlostí. Sakra! Doufal jsem, že k tomuhle nedojde. Prohráváme.

A bitva je teprve na začátku.

Siréna
Vlkodlaci nejdou zastavit. Je jich čím dál tím víc. Nikdy jsem nic podobného nezažila. Draci na všechno kolem sebe chrlí oheň, ale zdá se, že to vlkodlakům vůbec nevadí. Já používám všechny kouzla, která znám a doufám, že je to alespoň trochu zastaví. Ale nic nepomáhá. Russian nekouzlí, zabíjí vlkodlaky jen s pomocí kopyt, rohu a svých zubů. Jeho zuby jsou v porovnání s těmi vlkodlačími směšné, ale co se dá dělat? K boji používáme vše, co najdeme. Draci rvou stromy i s kořeny a hází je po našich odporných protivnících. Vlkodlaci nám na oplátku sekají do nohou, drakům lámají křídla.
My už nemůžeme, ale oni jsou stále plni sil. Nechápu to.

Odkopnu jednu mrtvou bestii na stranu a vrhnu se na další. Je to urostlý vlkodlak se dvěma ošlivýma očima.

V bitvě nejsou zastoupeny vlkodlačí ženy. Starají se o mladé a hlídají jejich obydlí. Vlkodlaci vlastně ani nepotřebují, aby šli do války všichni. Je jich tolik, že většina by byla vlastně zbytečná.

Skočí na mě obrovská stvůra. Vlkodlakovo tělo je bez chlupů, hlava je nepřirozená, není kulatá, jako u jiných živočichů. Vlkodlaci ji mají podivně šišatou. Každý z nich má jiný tvar hlavy. Jejich oči jsou rudé jako krev. Nemají zornice. Čenich je lehce protáhlý a slizský. Vlkodlaci mají vyzáblá těla, ale jsou neobyčelně silní. Jejich nohy vypadají nako pokroucené větve stromů. Kůži mají většinou šedivou, někdy lehce přechází do černa. Jsou odporní. A my s nimi musíme bojovat.

Vážně bych se nechtěla setkat s tím, kdo dával živočichům na planetě jejich podoby.

Russian
Siréna bojuje s jedním vlkodlakem, já zápasím s druhým. Nikdo tady nemá ani vteřinu na odpočinek. Jsme obklopeni vlkodlaky. Spusta z nich ne už mrtvá, ale ten zbytek se stále drží. Nikdo z nás s nimi nemá slitování. Trháme jejich odporná těla, draci je zapalují, já a Siréna jim probodáváme lebky rohy. Jsme krutí. Jednorožci jsou všeobecně známí tím, že jednají s klidem a jsou mírumilovní. My jsme bohužel jiní. Jsme zlí. Zabíjíme, a vůbec nám to nepřipadá nenormální. Když oni na nás, tak my na ně.

Zabodnu dalšího vlkodlaka a jdu pomoct Siréně, která se stále nemůže zbavit svého protivníka. Přiběhnu k němu zezadu, šťouchnu do něj, a když se překvapeně otočí, prokopnu mu hlavu. Ani nestačil zařvat bolestí.

Další vlkodlak je ze hry a my se Sirénou pokračujeme dál.

Pegasus
Nejde to. Prostě to nezvládáme. Dostali se až skoro k paláci. Artemis jich sice dost pozabíjela svým kouzlem, ale nestačilo to. A na další už si netroufá.

Wernera létá nad našimi hlavami a chrlí vodu. Já následuji její trasu po zemi a odrážím ty nechutné vlkodlaky. Už se skoro neudržím na nohou. Použít kouzlo nepřipadá v úvahu.

Čas běží. Jsme unavení, ale bojujeme dál. Wernera se mnou udržuje spojení, abych se nezhroutil. Nemůže mi dát svou sílu, ona sama jí má málo. Musím doufat, že se nezhroutím.

Probodnu velkého vlkodlaka a cítím, jak mi povolují svaly. Nohy mě skoro neunesou. Oči se mi sami zavírají, přestože jim to zakazuji. Roh poblikává a upozorňuje mě na málo energie. Ale co mám dělat? Odejít uprostřed bitvy?

Zápasím s dalším vlkodlakem a v duchu se spojím s Artemis.

Co mám dělat? Ptám se zoufale.

Nevím. Možná bych ti dokázala poslat trochu síly, ale jsme od sebe moc daleko. Bylo by to příliš riskantní. Povzdychne si.

No, to mi teda pomohla.

Udržuji si spojení s Artemis, když se pouštím do dalšího vlkodlaka. S velkým úsilým ho kopnu do boku. Nic mu to neudělá.

A jsem v průšvihu.

Skočí na mě a zaboří mi ostrý dráp do krku. Jen o chloupek minul hlavní žílu.

Zařehtám bolestí a pokusím se zvednout. Nejde to. Tělo mě neposlouchá. Je konec. Zabije mě.

Oči se pod náporem bolesti zavírají.

A na poslední chvíli uslyším Artemisin zoufalý výkřik.

Pegasusi!