Samotářka

Chůva

Zbytek cesty probíhal v klidu a v autě panovalo ticho, které rušil jenom zvuk motoru. Neustále jsem musela myslet na vzkaz, který mi Dalila poslala či na moje nominování na post Ochránce. Richard se pro změnu zase díval z okna a nic od naší večeře neříkal a Alexej? Ten zaujal roli profesionálního řidiče. Kousek od naší ulice jsem přestala nad vším přemýšlet a dívala se z okna. Všechno co se děje má svůj smysl a když tomu dám volný průběh, určitě se mi brzo před nosem objeví nějaká nápověda, která mi některé z mích otázek zodpoví.

Jakmile jsme přijeli před náš dům, vystoupila jsem z auta a nadechla se čerstvého vzduchu. Když jsem přestala přemýšlet a pořád dokola slyšela jen zvuk motoru a tiché hudby v podobě ruských písní my začali lézt na nervy. Divím se, že jsem tam vydržela sedět tak dlouho. Jen co jsme s Richardem vystoupili, Alexej odjel. Typický.

„Ještě chvíli a vypálíš mu svým pohledem do auta díru," dobíral si mě Richard. Stál u otevřené branky a pozorně mě sledoval. Neuhnula jsem pohledem a sundala si přitom ty děsný boty. Příště si beru tenisky, ty jsou pohodlnější pro mé milované nohy. Vzala jsem lodičky do ruky a prošla kolem něj. Místo, abych se k domu vracela přes chodník, vzala jsem to přes trávník po čerstvě posečené trávě. Užívala jsem si pocit, když se mé nohy dotýkaly studené země.

Richard rychle odešel domů, zatímco já šla pomalu po trávníku směrem k verandě. Vůbec se mi nechtělo dovnitř, i když se blížil čas úsvitu. Zrovna jsem pečlivě prohlížela okna domu a upíry, kteří za nimi stáli a povídali si nebo se věnovali něčemu jinému, aby zaplnili zbytek svého času před úsvitem, když jsem ve vzduchu ucítila známé magické vlnění. Podívala jsem se směrem, odkud vlnění vycházelo. U levého okraje domu nic nebylo, ale přesto mi to nedalo a šla jsem tím směrem. Mé oči ostražitě sledovaly okolí. Určitě tu někde někdo byl, ale neviděla jsem ho. Rozhodně se jednalo o ducha, to jsem se za ty léta už naučila rozeznat, ale obvykle ke mně rovnou přišli a nehráli si se mnou na schovávanou.

Obešla jsem dům až na zadní část, kde se rozprostírala velká zahrada. Vydala jsem se tentokrát po umělém chodníčku, který obklopovali keře až k malé kašně s fontánkou a malou bílou lavičkou kousek od ní. A zrovna u té lavičky stála osoba zahalená v černém plášti. Zůstala jsem stát a bedlivě pozorovala toho ducha, který byl pod pláštěm schovaný. Něco na něm mi přišlo povědomé, ale netušila jsem co.

Duch se otočil a já málem přestala dýchat, když si sundal kápi a ukázal mi svůj obličej. Neviděla jsem ho tak dlouho až jsem téměř zapomněla, jak vypadá. Známé pomněnkové oči mi nyní přišly tak cizí až mě to děsilo. Pískové zbarvení dlouhých vlasů mi nyní přišlo tak neobvyklé a to nemluvím o jeho lícních kostech či ústech, které mě už tolikrát líbali.

„Nicholasi," zašeptala jsem jeho jméno a odměnou mi byl jeden z jeho zářivých úsměvů. Rozeběhla jsem se k němu a zastavila se tak, že nás dělilo jen několik centimetrů. Naše ústa byla kousek od sebe a naše oči byly propojené. Nenáviděla jsem duchy. Člověk se jich nikdy nemohl dotknout, ale od své doby upírky jsem často viděla jen čerstvě mrtvé duchy než ty staré. Už to bude něco kolem třista čtyřiceti let? Počítání v letopočtech mi nikdy nešlo, ale o to tu teď nešlo.

„Jaktože tě vidím?" zeptala jsem se ho nechápavě. Nicolas naznačil hlavou k lavičce a já si na ni sedla. Posadil se na druhý konec a jen jsme se mlčky pozorovali než se konečně rozhodl promluvit.

„Krev Mistra je silná a znásobila tvé schopnosti, takže mě můžeš vidět. Stále máš v sobě dostatek jeho krve k tomu, abys mě viděla do úsvitu, ale potom už ne." Nicolas si mě pořádně prohlédl. "Stále ti to sluší." Nad jeho slovy jsem se usmála a zastrčila si neposedný pramen vlasů za ucho. Měla jsem takovou radost, že opět slyším jeho hlas až se mi do očí hrnuly slzy.