„Když jsi byla malá, nechali jsme tě u těch pozemských lidí, kde jsi vyrůstala." udělal dramatickou pauzu, jakoby čekal, že něco řeknu, já jsem však byla ohromena nad fantazií tohoto chlapce a čekala jsem na pohádku o červené karkulce.
„Proč, ptáš se?"
Ne, kde jsi to vzal? Nenechal se rušit mojí duševní nepřítomností a pokračoval dál.
„Za tvého narození tu byla válka, tvoji rodiče se bohužel dali na stranu zla. Aby tě to nepoškodilo, byla jsi poslána na zem jak už jsem říkal."
Asi mi to uklouzlo, ale ruka ve které jsem držela sklenici sebou škubla a zbytek vody co jsem nevypila, skončil na Noeho tričku. Zarazil se, zhluboka se nadechl, ale za chvilku pokračoval dál.
„Jde o to, že ty, jako právoplatný dědic trůnu můžeš opět obnovit řád."
Nádech, výdech, nádech, výdech. Tohle není divný. Naopak. Je normální, když ti tohle někdo řekne a máš tomu věřit.
„Mohl bys mi podat ještě trochu vody?" zeptala jsem se sladkým hlasem a nasadila roztomilý úsměv.
„Ale zajisté." odpověděl mi Noe a za chvíli přišel se džbánem vody a nalil mi. Co vám budu říkal, opět jsem na něj vodu vylila. Chrstla jsem mu to přímo do obličeje.
„Co mi to tu sakra říkáš!?" začala jsem.
„Ach Hano! Ty jsi tak hrozně tvrdohlavá!" řekl mi a otíral si obličej do ruk.
„Co prosím? Chceš mi tím říct, že je to úplně normální co mi tu říkáš?"
„Už by sis na to sakra mohla zvyknout. Vždycky tě to tak dostane." řekl bez špetky pochopení.
„Co tím chceš jako naznačit?!" zaječela jsem.
„Hani, už mě fakt štve, jak jsi hrozně zapomnětlivá a že vždy, když tu jsi, ti to musím vysvětlovat. ,,Zamyslela ses někdy nad ním, že už mě to nebaví a že by sis to tu konečně mohla pamatovat!?" řekl naštvaně.
„Co?" zeptala jsem se nevěřícně.
Pak mi chytil mé ruce a zavřel oči. Upřímně? Bylo to divný.
