Bylo to zvláštní, po tak dlouhé společné době je najednou oddělovala neskutečná dálka. Vlastně ani nevím jaká dálka, pomyslela si sklesle. Byl nezvěstný nejméně půl roku po tom, co se bezhlavě a bez ohledu na to, že má nezletilou dceru vydal na průzkum, na nejnebezpečnější průzkum, hlupák. Po dlouhé době přemýšlení a vymýšlení alternativ co by mohla dělat, se zvedla z postele a přešla k oknu. Byla tam sama, sama ve velkém vychladlém srubu (dům ze dřeva). Jen ticho, nic víc, nic míň.. Zírala z okna, jako by viděla přízrak, nezvyklou věc, nebo dokonce ducha, "jeho" ducha. "Moc nad tím přemýšlím, musím přestat, můj mozek by z toho zešílel" pousmála se nad tím, ale někde hluboko v jejím nitru vzplála silná touha podívat se, co je opravdu za těmi okny, co je tam venku. "Ne!" křikla sama na sebe rázným a zvýšeným hlasem "nechci být stejná jako on, pohřešovaná díky své hlouposti" řekla si a znovu s sebou plácla na tvrdou, nepohodlnou postel. Zakousla se do zbytku jablka, které měla položené na stolku. Při velmi pomalém žvýkání posledních kousků jablka se v ní znovu probudila ta stejná touha, ten chtíč po tom, vědět, co je tam venku, co tam viděla, co nebo kdo tam je. Bylo to neukojitelné.. Zvedla se a šla k těm velkým dřevěným dveřím , táhlo ji to k nim. Chtěla sáhnout na tu chladnou černou kliku, ale nemohla, prala se se svým zodpovědnějším já, její ruka už cítila chlad kliky od dveří, ale ucukla. Jen tak tak uskočila od dveří, když se rozletěly. Stála v nich velká, statná postava. Přes oslnění světlem neviděla nic než obrys postavy. Jakmile alespoň trochu zaostřila svůj zrak strnula, rozbušilo se jí srdce o sto šest. "Jsem zpět, omlouvám se zlatíčko." Nevěřila svým očím, zatmělo se jí před očima, omdlela.
