30 days

Den devátý

Přesně si ten den pamatuju. Devátého června. Byl to ten den, kdy mi došlo všechno. Byl to den vzpamatování z mého dosavadního způsobu života. Bylo to, jakoby mě někdo vytáhl z nekonečného moře ve kterém jsem se topil a donutil mě dýchat, i když já se chtěl topit dál. 

Byl jsem zrovna ve druháku uprostřed nejlepšího období školního roku - jeho konce. Vzhledem k tomu, že mě na učení nikdy moc neužilo, tak jsem trávil večery v klubech a barech. Často jsem se pak domů vracel kolem čtvrté ranní hodiny a neušil jsem kde jsem byl, s kým jsem byl a jestli vůbec existuju.

Jo, tak špatný to se mnou bylo. Mně to v tý době ale špatný nepřipadalo, právě naopak. Hrál jsem basket, chodil do posilovny a klidně můžu říct, že se na mě holky lepily jedna za druhou, tak jsem toho taky náležitě využíval. Časem jsem u holek dostal přezdívku hajzl, ale bylo mi to celkem jedno, protože se vždycky našla nějaká blbka, co se se mnou vyspala a doufala, že třeba budu jiný, že jí třeba budu milovat.

Jak naivní byly. Po týdnu jsem je odkopl a ony se zkoušely plazit zpátky, ale to už jsem měl někoho jiného. Užíval jsem si to.

Devátého června byl den jako každej jinej, ve škole jsem se prokousal několika hodinami a celý den odrážel zoufalé holky, které se ke mně chtěly vrátit. Potom jsem se sešel na obědě s Dannym, mým nejlepším kámošem, a probral s ním některé novinky. Vždycky jsme probrali kdo s kým chodí nebo kdo o víkendu pořádá party, takže jsme se vážně nenudili.

Po obědě jsem posbíral učebnice ze skříňky a vyrazil domů. V autě jsem si nastavil rádio na nejvyšší hlasitost a poklepával si do volantu rytmus písničky. Byl jsem celkem překvapený, když jsem doma spatřil matčino auto, ale nějak jsem to neřešil a hned šel domů.

"Čau mami, jsem doma," zařval jsem na náš malý barák hned jak jsem vešel, aby nedošlo k nějakým trapným situacím, když by jeden z nás nevěděl o přítomnosti toho druhého.

"Ahoj Aarone. Jak bylo ve škole?" Ozvala se mamka z kuchyně a já došel za ní, abych si vzal nějaké jídlo. Dnešní oběd tvořila neidentifikovatelná kaše, která mě moc nelákala, tak jsem se ani moc nenajedl.

"Jo, v pohodě," ozval jsem se a popadl z lednice párky, "nic moc novýho," dodal jsem ještě a odešel ke stolu, abych si jídlo připravil.

"A co holky? Už mi konečně přivedeš nějakou ukázat?" Zeptala se mě a já jsem na chvíli pocítil výčitky svědomí. Moje mamka byla ta jediná žena ke které jsem měl respekt a úctu, protože žádné jiné ženy si jí nezasloužily.

"Žádná za to nestojí," ozval jsem se a pokrčil rameny, zatímco jsem se ládoval párky s kečupem.

"Aarone, musíš mít k ženám úctu," řekla vážně a podívala se na mě, "jednoho dne se všechny ty holky co oblbuješ vzpamatují a budou chtít někoho, komu můžou věřit a kdo se o ně postará," dořekla a moje výčitky se ještě prohloubily.

"Já vím mami," ozval jsem se potichu.

"Ne, nevíš," řekla a popadla mě za ruku. Zavedla mě do obýváku a na přehrávači pustila Love Me Tender od Elvise Presleyho. Poznal jsem tu písničku hned.

Byla to svatební písnička mých rodičů.

A pohřební písnička mého otce.

Pamatuju si, že už v tu chvíli jsem tušil, že tohle bude něco co si s sebou ponesu po celý život. 

Máma mě tenkrát učila, že vztah je jako tanec.

Vždycky prý tančí dva, muž vede a žena následuje. Řekla, že když budu tančit jako hulvát, šlapat jí na paty a budu zrychlovat, aby běhala za mnou....bude se sice snažit, bude ukazovat zájem tančit, bude plakat, abych zpomalil....ale nakonec jí utahám a změní partnera.

Vysvětlila mi, že nesmím nechat ženu vést, nebo jí nechat tančit samotnou, protože ona musí cítit bezpečí v krocích, které společně uděláme. Řekla mi, že dobrý taneční partner jí nikdy nenechá spadnout před publikem.

Dobrý  taneční partner má vždy jen jednu partnerku a té dělá čest.

Vždycky jí drží pevně. Vždycky jí dá pocit, že každý tanec s ní je skvělý okamžik. Omluví se, když jí šlápne na nohu.

Nikdy na ní neřve.

Nechce z ní mít jinou tanečnici. Nenutí ji tančit polku, když je dobrá ve valčíku. Nelže jí, když trénuje s jinou tanečnicí. Učí se s ní nové kroky, vede ji svou upřímností, důvěrou a hlavně zapálením pro tanec.

Nesměje se jí když upadne, vždycky jí pomůže vstát zpět na nohy.

Vždy je gentleman - ať se kouká celý sál nebo trénují v tělocvičně pouze sami dva.

Ale hlavně....čas od času ji před publikem nechá chvilku zazářit a nikdy se nebojí, že mu díky tomu uteče za jiným tanečníkem. Protože prý spokojená tanečnice je tanečnice na celý život.

Hajzl není taneční partner. Hajzl je tanečník, který neví, že umí být lepší.

Tohle všechno mi mamka řekla a na mě to dopadlo jako dělová koule. Svalil jsem se jí do náručí a plakal. Pro všechny ty holky, kterým jsem byl špatným tanečníkem.