Nikdo neví, co jí trápí

Pláč léčí

Dnes jsem šla do školy. Probíhalo to jako minule.
Pořád stejné vyhrožování a mlácení.

Když jsem vešla do školy, šla jsem do skřínky pro učení a různé věci. Pak jsem zapadla do třídy. Dejv na mě koukal. Flákla jsem tašku na zem a učení na lavici a dala mu znamení, ať jde na chodbu.

Čekala jsem na lavičce, pak přišel Dejv. (On -, ona ~)
-Ahoj, tak co?
~Normálka.
-Jako že už v pohodě?
~No to zrovna ne, ale normálka posledních 5dní... řekla jsem sklesle
-Melis, s tim už musíme něco udělat.
~Ale nemůžeme.
-Ale takhle to nejde, to nemůžeš vydržet!
~Dejve já vim, ale nemůžu nic dělat. Nemůžu! zakřičela jsem a začala brečet.
-A to chceš takhle být dál... ukaž mi ruce..
~Ne..
-Melis!
~Tak fajn..
************************************
-Děláš si ze mě srandu? Tohle je ale moc.
~Ne..to je v poho..
-Tohle teda v pohodě neni!!!

Podívala jsem se ke vchodu a tam jsem zahlédla tátu...
~Dejve já...já....musim si pro něco do třídy.  vykoktala jsem ze sebe a odešla.

Už jsem na chodbu nevylezla. Ale Dejv ke mne přišel..
-Mel, co se stalo? Proč jsi odešla?
~To nic, to je v poho.
-To neni v poho!
~Tak fajn no.. viděl nás táta! Chápeš? Teď nemůžu ani domu.
-Proč?
~Protože mě zbije. Řekl, že to nesmim nikomu říct!
-To si děláš srandu?
~Vypadám na to? NE!
-Ok.. mám nápad.
Ty půjdeš domu ale co nekpomaleji a zbytek nech na mě!
~Ne Dejve, nic nedělej, můžu si za to sama.

************************************

Když jsem šla domu začala jsem se bát a přemýšlet. Nakonec jsem se odhodlala. Vešla jsem dovnitř.
Táta tam stál   a díval se na mě výrazem *to si neměla*...
Pak jsem hodila batoh na zem a chtěla jít nahoru, ale chytl mě za ruku a začal mlátit.

Z pohledu Dejva
Slíbil jsem jí to. Zavolal jsem policii a sociálku k nim do bytu.
Věděl jsem, že to bude potřebovat.
Když policie přijela, rovnou vyrazili dveře a vletěli dovnitř. Byl jsem tam.

Najednou jsem ji viděl. Mel byla na zemi v klubíčku a brečela. Běžel jsem k ní a obejmul ji.
_______________________________________

Cítila jsem strašnou úlevu, když vešli. Bála jsem se, že mě zabije.
Když ke mě Dejv přiběhl, neměla jsem sílu ho odstrčit, nebo se zvednout. Jen jsem ležela a brečela.

Pak ke mne přišel jeden policista. ,,Dobrý den slečno Meliso.''
,,Dobrý..'' nedopověděla jsem to, jen jsem zasyčela bolestí.
On: ,,Chci vám jen oznámit, že vašeho otce jsme zatkli a půjde do vězení. Do péče už vás, ale nedostane.''

,,A kam půjdu?''  zeptala jsem se rozklepaným hlasem.
,,Budete mít jiný domov.''
A odešel. Pak ke mne přišla slečna ze sociálky a oznámila mi, že budu muset zítra jít na výslech a pak si se mnou popovídá.

Dnes mne nechali přespat v nemocnici, aby mne měli pod dozorem.

Bylo toho na mne moc, tak jsen ještě ubrečená usnula...

Děkuji za přečtení :)
A omlouvám se za chyby...