30 days

Den dvanáctý

Kapka, která spustila tsunami - část 1/4

Pozn. Děj se odehrává v roce 2089

Lehnu si do mojí postele a po tvrdé celodenní práci hned usnu. Není to ale kýžený klidný a naplňující spánek, nýbrž ten, který mě děsí už poslední rok od té doby, co se to stalo. Nemůžu tomu ale nijak zabránit, takže to netrvá dlouho a začne se mi promítat sen.

Byla jsem zrovna u plotny a snažila se uvařit něco z toho mála, co jsem dneska stihla nakoupit. Jako vždycky byla v obchodech obrovská fronta a veškeré poživatelné jídlo včetně ovoce, pečiva a pitné vody zmizelo dřív než jsem k obchodu stihla dojít.

Dívala jsem se tedy na tři vajíčka, která rozhodně nebyla nejčerstvější a na kousek papriky, kterou jsem odkoupila od ženy, která je pěstovala. Měla jsem celkem štěstí, už je to dlouho, co jsme měli k jídlo něco čerstvého.

Zamyšleně jsem se na tyhle dvě suroviny podívala a když mi došlo, že se nejspíš neobjeví žádný zázračný způsob, jak z toho udělat jídlo pro dva, teď už spíš tři, tak jsem si povzdychla a rozbila vajíčka do ošoupané misky. Míchaná vajíčka s paprikou. To nám pro dnešek muselo k jídlu stačit.

Začala jsem naši večeři připravovat a za chvíli jsem ucítila Calebovy ruce, které se omotaly kolem mého vypouleného břicha. Ucítila jsem lehký dotyk jeho rtů na temeni a hned poté na tváři. Usmála jsem se a ucítila, jak Caleb políbil i koutek mých rtů.

"Dneska se mi o něm zdálo. Byl to chlapeček," pošeptal tiše u mého ucha.

"Jak si můžeš být tak jistý? Včera se mi zdálo o holčičce," poškádlila jsem ho a jednou rukou, kterou jsem nemíchala vajíčka na pánvičce, jsem objala ruce položené na mém břichu. Jen jsem ho škádlila. Měla jsem tušení, že to bude chlapeček, stejně tak jako Caleb, ale nechtěla jsem mu to přiznat.

"Ať už to bude cokoliv, budu to milovat," odpověděl mi tiše a začal hladit mé břicho i ruce, "stejně tak, jak miluju tebe," dopověděl ještě a já se k němu otočila, abych ho mohla políbit. Ještě před tím jsem se zadívala do jeho azurových očí a viděla jsem v nich lásku. To naplnilo moje srdce takovou radostí, že jsem si ho hned přitáhla k sobě a nechala jeho rty, aby se vpily do těch mých. Chvíli jsme si ten polibek jen tak užívali, ale po chvíli Calebovy rty zrychlily a zesílil jejich tlak. Do těla mi hned vystřelil povědomý tlak, který se usídlil v mém podbřišku a já už tušila, co to znamená. Caleb to nejspíš vytušil taky, protože se odtáhl a s úsměvem mě chytil za boky a přitáhl své rty k mému uchu.

"Jsi těhotná lásko. Nebo snad chceš už začít pracovat na dalším dítěti?" Zašeptal mi svůdně a já se s úsměvem vrátila k vajíčkům na pánvičce. Ještě jsem zaslechla jeho smích, než se vrátil na zahradu, aby trochu zkulturnil náš dům.

Ačkoli celé dny pracoval tvrdě v práci, hned poté co přišel domů se hned začal věnovat našemu baráčku. Když jsem se ho ptala, proč to dělal, pokaždé mi odpověděl, že nemůže nechat našeho kluka bydlet v polorozpadlé barabizně. Mojí odpovědí na to byly vždy jen protočené oči a smích z jeho strany. A takhle v podstatě probíhaly naše dny.

I když to tak nemuselo vypadat, měli jsme velké štěstí. V celém světě nebyl dostatek jídla a vody, protože současná populace se pohybovala někde okolo dvanácti miliard a to naše planeta prostě nemohla zvládnout. A taky nezvládala. Taky tady byla jedna podstatná maličkost - války. Vedly se všude, za městem, za hranicemi, někdy i uvnitř měst. Trvaly už asi dvacet let a nikdo netušil proč vlastně začaly, ale stejně se bojovalo dál. Protože stále umírali lidé, byla potřeba nových vojáku, kteří buď bývali uneseni z měst, nebo najati za velké peníze. Taky se však málokdy vrátili.