30 days

Den třináctý

Kapka, která spustila tsunami - 2/4

Trhu sebou, jak mě konec snu vrátí zpátky do reality. Přijdu si naprosto emocionálně a psychicky vyčerpaná, takže jen ležím a nechávám teplé slzy stékat po mém obličeji. Ačkoli se tyto všechny události staly již před rokem, pořád to cítím jako ostrý nůž zabodnutý do mého srdce. A není tady nikdo, kdo by ho vytáhnul.

Ležím a pomalu nechávám můj mozek, aby se navrátil do současné doby. Caleb je pryč a dítě je mrtvé. Jsem v domě sama. Žiju. Přežívám.

Otočím se na bok a zhluboka dýchám, abych uklidnila mé splašené srdce. Nepomáhá to a já se v myšlenkách stále vracím ke Calebovi a miminku. Tuším, že mě to nejspíš zničí, ale přesto pokračuji a nechávám si před očima promítat vzpomínky z našeho života. Naše svatba. Náš dům. Naše společné chvilky. Takhle strávím celá zbytek noci a ráno jsem tak psychicky a fyzicky vyčerpaná, že nevylezu z postele. Připadám si ještě víc zničená než jindy.

Odpoledne mě přijde navštívit matka a když spatří, že stále ležím v posteli, zůstane několik hodin a snaží se mě rozveselit. Byla to právě ona, kdo mě našel v ten osudný den ležet na zemi se zničeným životem. Od té doby ke mně chodí na návštěvu a snaží se mi dávat důvod žít. Nechci jí to říkat, ale moc mi nepomáhá.

Když odejde, konečně se odhodlám vylézt z postele. Na stole najdu kus okoralého chleba, takže si sednu na židli a zamyšleně kousám. Je to už rok, co Caleba unesli. Třináctého června roku 2088.  

Od té doby jsem o něm nic neslyšela, netušila jsem jestli žije, jestli je stále na frontě nebo z ní zběhl a založil si novou rodinu. Netušila jsem jestli mě vůbec někdy hledal. A právě tahle nevědomost mě stále udržovala v mém úsporném stavu, kdy jsem nic necítila a nic nevnímala.

Moje myšlenky přerušil ostrý zvuk, který jsem po chvilce přemýšlení označila jako drnčení zvonku. Pomalu jsem se zvedla a došourala jsem se ke dveřím. Na prahu stáli dva příslušníci Zaraistické strany ve válce. Dle jejich žlutých šerp jsem došla k závěru, že nejspíš přišli, aby naverbovali další vojáky do války, tak jsem jim už instinktivně zavřela dveře před nosem. Než jsem je ale zavřela úplně na chvíli jsem se nad tím, co dělám zamyslela. Už rok jsem jen přežívala a moje dny tvořilo vzpomínání na moje společné chvíle s Calebem a nenarozeným miminkem.

Ačkoli jsem si to nechtěla přiznat, pouze jsem čekala na svoji smrt. A to mi nepřipadá jako život.

Znovu dveře otevřu a zadívám se na dva muže stojící před nimi.

"Kolik nabízíte?" Zeptám se rovnou a přeskočím tak formality, kterými mě nejspíš chtěli zavalit. Oba muži se zatváří překvapeně a navzájem se na sebe podívají, aby se ujistili o dalším postupu. Po chvilce jejich mlčenlivé konverzace se jejich oči znovu obrátí na mě a ať už chtěli pokračovat jakkoli, tak to nejspíš přehodnotili hned po tom, co uviděli můj výraz.

"Současně za služby našemu vojsku nabízíme 35 000 juanů na měsíc. Je to však pouze orientační cena, pokud odvedete dobrou práci, může se dostat až na plat 60 000 juanů za měsíc," řekne mi formálním hlasem první muž.

35 000 juanů. Z toho by moji rodiče a sestry vyžily a celý rok. A já už nemám co ztratit. Přišla jsem o rodinu, o dítě, o lásku a hlavně o své srdce. Nemám proč žít. Tak alespoň umřu pro něco, co současná společnost považuje za důležité.

"Hlásím se do služeb vašeho vojska," oznámím vojákům a začnu se sama v sobě smiřovat se svojí volbou.