Těžká volba

„Kolik za ta jablka?" zeptal se lámanou hindštinou a ukazoval na zralé červené plody. Když mu trhovec na ruce ukázal jejich cenu, jen si pohrdlivě odfrknul a rozhlédl se po jiných druzích ovoce. Vybral několik zralých mang, granátové jablko a pár banánů. Když sahal po salaku, jehož chuť vzdáleně připomínala jablka, pohled mu znovu padl na odmítnuté červené plody. Vem to čert pomyslel si a do košíku vložil tři nejhezčí. Prodavač jej obdařil zářivým úsměvem a řekl konečnou cenu. Bruce nespokojeně zavrtěl hlavou a nabídl mu košík ke vrácení, prodavač po něm bez zaváhání napřáhl ruce a Bruce zaklel. Smlouvání mu nikdy nešlo. Z kapsy vylovil rupie, usměvavému prodavači zaplatil a bez dalšího prodlévání zmizel v davu. Nemělo smysl na sebe zbytečně upozorňovat. Světlá pleť tu i dnes budila podezření a přestože byl Bruce celkem tmavý typ a za rok co ve zdejším podnebí strávil se stihl výrazně opálit, ale jeho západní původ se nedal skrýt nebo zaměnit.

Proplétal se úzkými uličkami a klopil pohled k zemi. Byl vždycky nervózní, zda ho někdo nesleduje. Věděl, že vliv organizace snažící se registrovat mutanty a lidi s nadschopnostma se výrazně rozšiřuje, ale tady v Indii se registrovalo těžce. Množství lidí bez domova, beze jména a bez minulosti i budoucnosti komplikovali i běžný demografický registr, natož v nich hledat ještě lidi se schopnostmi. Anonymita byla přesně tím důvodem, proč se sem zase vrátil. Trochu vsázel na to, že nebudou hledat na stejném místě dvakrát.

Úhybným manévrem, za který by se nemusel stydět ani profesionální hráč fotbalu, vpadl do špinavé a vlhké uličky za stánkem s rybami. Říkal si, že by jich mohl také pár koupit, ale podle zápachu nepůsobily zrovna čerstvě a navíc Bruce už opravdu toužil uklidnit své rozbušené srdce v poklidu domova. Před vchodem se rychle rozhlédl na obě strany a strčil do chatrných dveří. Spěšně vyběhl všech pět pater až ke střeše. Patro pod cílem už těžce popadal dech, ale i přesto poslední poschodí běžel po dvou schodech za ráz a v kapsách mezi drobnými lovil klíče.

„Ahóóój!" křikl do potemnělé místnosti a na zem položil košík s ovocem. Odpovědí mu bylo jen tíživé ticho a dusno podkrovního bytu. No bytu...Spíš dvou maličkých místností vmáčknutých mezi patro a střechu v touze majitele z nájemníků vyždímat o trochu více peněz. Bruce se tu ale cítil bezpečně a majitel bytového domu se naprosto na nic nevyptával. Zajímala ho jedině platba na začátku každého měsíce a Bruce za jeho absenci otázek přihodil vždy pár rupií navíc. Byteček těsně pod střechou mu dělal domov už více deset měsíců.

„Halóóó!" Nahlédl i do druhého pokoje, který jim sloužil jako místo na spaní a trávení volného času zároveň. Ale i matrace položené přímo na zemi zely prázdnotou. Zamračil se na okenice rozevřené dokořán a podíval se z výšky dolů na ruch města, jakoby snad čekal že ji objeví visící ve vzduchu někde pod parapetem. S povzdechem okenice zavřel a u mísy s vodou si pečlivě omyl ruce i přinesené ovoce. I když se snažil na nic nemyslet, měl strach, kam se mohla Maya podít. Nechal jí tu spát s nadějí, že jí překvapí časnou snídaní a tolik oblíbenými jablky a její následná nepřítomnost ho značně vyděsila. Lehl si na matrace a koukal do stropu. Všeobjímající nepříjemné dusno nezadržely ani zavřené okenice. Žár slunce pral do střechy a on věděl, že za chvíli tu bude naprosto nedýchatelno. Zrovna, když si říkal, že na chvíli pustí větrák, ho vedro umořilo do bezesného upoceného spánku.

Probudil ho šramot za tenkými dveřmi a on se po kolenou namáhavě vyhrabal s motající se hlavou z pokrývek. Srdce mu bilo na poplach a on se ze zvyku podíval na své pravé předloktí, kde míval hodinky s tepoměrem kontolujícím hladinu jeho stresu. Žádné však na zápěstí  samozřejmě nenašel a tak jen naprázdno polkl a zhluboka se nadechl ve snaze stres potlačit.