Cursed from devil (cz)

3.Kapitola

Nasadila jsem neprůhlednou masku a rukama si zakryla prsa. Tím pohybem jsem upoutala pozornost na svou ruku. Všechny oči si teď s údivem a snad i s odporem prohlíželo peří. Až na jedny. Ten muž s kuší se mi díval vražedně do očí a neuhnul pohledem ani když jsem si ho všimla a pohled mu bojovně oplácela. Měl neobvykle sytě zelené oči a netvářil se zrovna dvakrát přátelsky. Byl celý napnutý a v obličeji byl mírně nazelenalý, jakoby zadržoval vztek. Snažil se působit nečitelně, ale dařil se mu praví opak.

„Myslím že jsme ji našli." Zasmál se jeden z vojáků a tím mě donutil naši malou oční bitvu přerušit. „Myslela jsi si že tě nenajdeme, Vráno?" Řekl zase jiný a uvolněně si přehazoval s mečem z ruky do ruky. Zřejmě si myslel že mě mají v hrsti a ke své nelibosti mu to musím potvrdit. Byla jsem pěkně v háji. Když opomenu že jsem úplně nahá před bandou chlapů -co hůř- vojáků a nejbližší jediná zbraň (můj meč a dýka) pokojně dříme v ruce jednoho z nich. Podtrženo, sečteno jsem nahraná.
„Co po mně chcete?" Dala jsem do té věty tolik nenávisti, až se divím že mi kus neodletěl od pusy. Voják si přestal přehazovat s mečem a upřel na mě svůj zrak.
„No,řekněme..." Provokativně si prohlížel celé moje tělo a pohledem se zastavil na mých prsou skrytých pod mýma rukama.
„Jestli chceš, abych ti zarazila dýku do očí, tak pokračuj." Zavrčela jsem na něj nebezpečně. Zahleděl se mi do očí a obdařil mě slizkým úšklebkem.

„Chce s tebou mluvit Princ." Pronesl na oko zdvořile s přehnanou strojeností, jen jsem čekala kdy udělá pukrle.

„A co má být? Nikam s vámi nejdu!" Řekla jsem zcela vážně a hrabala se ven z vody pro moje oblečení.Popadla jsem kožené kalhoty a rychle se do nich nasoukala zády k vojákům a cítila přitom jejich zkoumavé pohledy. Natáhla jsem se pro lněnou košili, ale jeden z vojáků byl rychlejší. Zvedl košili ze země a pevně ji sevřel v pěsti.

„Myslím že moc nemáš na výběr, děvče. Jsi zatčena!"

Natáhla jsem se pro košili, ale voják v poslední chvíli udělal krok vzad takže jsem neudržela rovnováhu a klopýtla. To mě vytočilo ještě víc. Hrát si teda semnou nebude...

„Radím ti dobře, dej sem tu košili!" Zašeptala jsem vražedně a upřela na něj svůj zrak. Pomalu ale jistě mě zaplavoval vztek. Jestli ten pitomec nepřestane, neručím za sebe. Muž se pochechtával, zatímco ostatní ztichli a stáhli se víc dozadu. Nejspíš jim došlo, že označení 'nejlepší zabiják' nemám jen tak. Peří se mi načepýřilo. Cítila jsem jak mé duhovky obalila temnota a spolu s nimi zaplavila i mou mysl. Chtěla jsem prolít něčí krev. A je to tu,teď všichni hezky přivítáme vraždícího maniaka! Doslova jsem soptila vzteky. Dvěma skoky jsem se dostala až k vojákovi a povalila ho na zem. Vytrhla jsem mu meč z ruky a přiložila mu ho k hrdlu. V tomhle stavu jsem se moc nedokázala ovládat a mé tělo si většinou dělalo co chtělo. To byla jedna část mého prokletí, proto jsem se vždy snažila udržet chladnou hlavu, ale poslední dobou to je čím dál tím víc těžší a tihle tupci mi v tom teda rozhodně nepomáhají.

„Tu košili bych prosila." Zavrněla jsem sladce s mečem u jeho krku a volnou rukou mu ji vytrhla ze sevření. Třeštil na mě vyděšeně oči a snažil se dostat krk z dosahu meče. Ostatní zas pro změnu nedělali nic, nejspíš byli příliš v šoku než aby zareagovali. A to mají být ti nejlepší z nejlepších.

„Ustup od něj!" Zařval na mě jeden z vojáků. Tak že by přece jen někdo? Otráveně jsem k němu zvedla zrak a střetla se zeleným pohledem. Mířil mi na hlavu kuší a vyloženě mě škemral pohledem, abych udělala něco za co bych si od něj vysloužila šíp v mozku. Pomalu jsem se zvedla ze země a nepřestala ho sledovat. Voják stále ležel na zemi a čekal co se bude dít.

„Odhoď ten meč na zem!" Udal nekompromisně další rozkaz a sevřel pevně kuš v rukou. Zabodla jsem meč kousek od vojákovy hlavy a udělala tři kroky vzad, protože jsem se chtěla dostat co nejdál od hrotu šípu. Sledovala jsem, jak se voják zvedá ze země a bere si svůj meč. Teprve až když pevně stál na nohou a držel meč, přestal zelenoočka mířit na mou hlavu. Přehodila jsem si košili přes hlavu a vsoukala se do ní, ignorujíc jejich pohledy. Ihned se mi látka nepříjemně přilepila na mokré tělo, zvýrazňujíc tak mé křivky. Rozhlédla jsem se po vojácích kteří hltali moje tělo,nemohla jsem si pomoct a protočila oči. Jsou to vážně prasata.

„Svažte ji!" Zavelel zelenoočka. Spustil sice kuš k pasu, ale stále byl ostražitý. Očividně mi ani za mák nevěřil. Zajímalo by mě co ho k tomu vede. Samozřejmě, vrahovi se věřit nedá, ale on se chová jako bych mu vyvraždila celou rodinu přímo před očima. Přistoupil ke mně jeden z vojáků a pevně mi svázal ruce lanem.

„ Jestli vám uteče, osobně se postarám o to, aby jste byli potrestáni!" Páni! Zelenoočka je drsnej!

Doufám, že si mě Princ "nenechal zavolat"  jen proto, aby mě nechal popravit, protože útěk z vězení se mi zdá docela otravně složitý a natáhnout bačkory se zrovna taky dvakrát nechystám.