71. Hladové Hry

Sklizeň

Je chladné ráno a budí mě zpěv ptáků. Ležím ve své posteli, v malé ložnici, která je jen moje. Okolo mě se vine čerstvý vzduch a vůně lesa a dřeva. Nadechuji se a nasávám do sebe co nejvíce té nádherné vůně domova, vůně domovského kraje. Náš kraj leží mezi prvním krajem a Tichým oceánem. Je to sedmý kraj. Tady těžíme dřevo, zpracováváme ho. Snad každé dítě tady umí celkem slušně zacházet se sekyrou. Pravda, je to trochu děsivé, ale mnoha dětem to v aréně zachránilo život. 

Ač nerada vstávám z postele a jdu k malému oknu na východní straně ložnice a zavírám ho. Pod nohama cítím tenký a ošoupaný koberec. Jiné dny bych se chystala do školy, nebo dělala něco okolo domu. Dnes ale ne, dnes je den sklizně. 

Sklizeň je jeden den v roce, ve který nemusí nikdo v žádném ze všech krajů do školy nebo do práce. Je to den, kdy se losují splátci pro další Hladové hry. Letos je mi patnáct let, takže bych měla být v osudí zapsaná šestkrát. Jenže nejsme nejbohatší a občas nemáme co jíst. Proto jsem si šla pro oblázky, kterými ten všivý Kapitol zajišťuje nenávist mezi dělníky a lidmi z města. A proto dnes na dvaceti lístečcích stojí: ,,Johanna Masonová ". 

Slyším matku chodit po kuchyni. Chystá snídani, slyším jak se vaří voda na můj oblíbený odvar z mátových listů, jak rozmíchává vajíčka na palačinky, na které dá jistě tu dobrou trnkovou marmeládu. Jasně slyším jak otec na dvorku seká dřevo. Celý život nedělal nic jiného než, že sekal nebo brousil dřevo. Jdu do kuchyně, kde si ještě v noční košili sedám na své místo do starého křesla. Mamka se na mě usmívá a já vím, že věří, že dnes nebudu vylosovaná. Já v to doufám také. Ne že bych neměla sílu, ale jsem maliknká a docela vyzáblá. 

 Po snídani se jdu ještě umýt. Pryskyřice mi nejde smýt z rukou a tak sahám po kartáči a drhnu. Mezitím se mi ohřívá voda na koupel. Sedám si do vany a uvolňuji se a přemítám koho dnes vylosují z děvčat. Budu to já ? Bude to má nejlepším kamarádka Heather? Nebo to bude to chudé děvče ze sirotčince? Nehodlám si ale kazit tenhle úžasný moment a tak se nořím do příjemně teplé vody umývám ze sebe pryskyřici, prach a drobné piliny. 

Jdu do svého pokoje, kde si suším a pak češu své hnědé vlasy. Oblékám se do šatů s jemně nabíranými rukávy, krajkovým límečkem a širokou stuhou v pase a sukní až pod kolena. Levandulová barva šatů mě dělá ještě víc dětskou a zranitelnou. Obouvám si nízké lesklé střevíčky a loučím se s rodiči. Také se přijdou podívat ale já tam musím jít dřív ještě na zápis a seřadit se.

Před domem na mě čeká Heather, které to taky moc sluší. Má blankytně modré šaty a a drdol. Snažíme se držet dobrou náladu, ale moc se nám to nedaří. Heather má třicet osm zápisů protože má jen otce. Matka jí zemřela když rodila jejího mladšího bratra Harryho. A Heather teď zastává doma všechno. 

Scházíme se před budovou soudu a řadíme se k losování. Starší dopředu mladší dozadu, ostatně jako ve všech jiných krajích. Všude jsou mírotvorci, kteří tu pevnou rukou ovládají pořádek. Na provizorní pódium přichází starosta, a jeden z vítězů za náš kraj , Simor Leversbee, vyhrál před dvanácti lety a připomíná trochu Haymitche Abernatyho z Dvanáctky, ale Simor tolik nepije. On a starosta si sedají na dvě za tří židlí, které na pódiu stojí. Jako poslední přichází ta divná ženská z kapitolu, která je průvodkyní děti ze sedmého kraje. Jmenuje se Tufalonie Bodogenová. Jako všechny průvodkyně i ona je oblečená do šílených šatů. Má modrou paruku s rozčepýřenými kudrlinami, které vysoko ve vzduchu drží obří růžová mašle. Její halenka má v pase vázáni z jejích cípů a jsou na ní drobné perličky a drahokamy v různých barvách. Sukně kterou má na sobě je na někoho z kapitolu celkem střídmá. je to růžový kašmír, také s perlami a diamanty, ale zdobení je jemné. Ale ty boty! Nemají ani podpatek! Chodidla má v pozici jako by měla normální střevíce a vypadá to jakoby měla nohy zalité do skla a jen pod špičkami má ze skla klínek. Každý její krok zní jako zvonkohra. Tufalonie si sedá mezi starostu a Simora.  Starosta vstává a pronáší chvalořeč o hrách i když se mu příčí. Před pár lety v nich přišel o syna . Znala jsem ho, protože se mnou chodil do školy. Byli jsme i docela kamarádi. Zabil ho Zlatoň z Jedničky. Potom nás Tufalonie vítá na zahájení těchto her, a připomíná nám jak je Kapitol úžasný a jak nás chrání před zlem, kterému se ve světě říká svoboda. Potom nám promítají film, který pojednává trochu rozšířeněji o tom co už řekla Tufalonie. 

A teď to nastává. Tufalonie jde losovat letošní oběti z našeho kraje. Jsou to chvíle hrobového ticha. Rodiče, co stojí okolo se modlí za své děti. Dvěma to však nepomůže. Tufalonie zašvitoří do ticha svým přízvukem své nacvičené :,, Vítejte, vítejte, vítejte! Dnes je veliký a významný den! Sešli jsme se zde proto, abychom vylosovali letošní splátce pro tento kraj. Děvčata mají přednost, takže pojďme losovat." Tufalonie přechází k velké skleněné báni, plné lístečků se jmény všech děvčat od dvanácti do osmnácti let z celého kraje. Tufalonie sahá dovnitř báně a dlouho ji prohrabává. Nakonec tahá jeden lístek ze dna báně. Přechází k mikrofonu a kamery se stáčejí na ni. Je ve mě malá dušička. Tufalonie lísteček roztrhává a svým zvonivým pronikavým hlasem zřeteně vyslovuje: ,, Johanna Masonová! "