Anděl smrti

#Prolog

Ozvalo se hlasité třísknutí dveří a hned potom oken, byl to takový ten zvuk, ze kterého tuhne krev v žilách. Venku zuřila již pátá letní bouřka a nějak to nevypadalo, že by se počasí chystalo uklidnit. Normálního člověka by to vyděsilo, nebo aspoň probudilo pocit potencionálního nebezpečí, či nepohodlí. On se však ani nehnul. Seděl v starém, notně otrhaném křesle a jeho nepřítomný pohled spadal kamsi na právě bíle vymalovanou stěnu. Mezi pravým ukazováčkem a prostředníčkem svíral cigaretu, která již pomalu dohasínala, padaly z ní kousky popela, o zem se tříštily na zrníčka prachu. Kdyby do místnosti dopadal aspoň paprsek slunečního světla, a ten paprsek by jen tak čirou náhodou dopadal přímo na jeho obličej, mohli byste spatřit, jak moc lhostejné mu tohle všechno je. Jak ničemu z toho nevěnuje ani krapet pozornosti.

Probudil se z jakéhosi transu teprve, když se do řvoucího deště, bubnujícího na okenní tabulky, rozřinčela pevná linka. Hovor očekával, zvedl se, aby telefon vzal. „Tomlinson," ohlásil se celkem hrubým hlasem, z úst mu přitom pomalu vycházel cigaretový kouř, který ještě před pár sekundami okupoval jeho plíce. V telefonu to nejdříve divně zapraskalo, ale po chvíli i na druhé straně někdo promluvil. „Horan, rád tě zase slyším. Budu potřebovat odstranit jednoho týpka. Za deset minut na Down Street, tam se dozvíš další instrukce," řekl ten, jehož tvář zatím nebylo možno vidět, ozvalo se slabé uchechtnutí, „ostatně, jako vždycky. Vítej zpátky ve službě."

Tomlinson vrátil sluchátko zpátky na své místo a usmál se, jakoby právě zavzpomínal na staré dobré časy, co mu tolik chyběly.