Nikdo nepřišel || Larry Stylinson

Chapter 4

"Loui? Kam jdeme?" zeptal se udýchaně Marcel, když ho Louis táhl za sebou po ulici. 

"Neboj, uvidíš," usmál se Louis a zastavil se, aby nechal Marcela vydechnout. Otočil se k němu. 

"Promiň, že tě tak vleču. Dobrý?" pohladil Louis Marcela po tváři s hřejivým úsměvem. Odpovědí mu bylo přikývnutí. Když se opět dali do chůze, už šli vedle sebe. Louis najednou tak nepospíchal a stále si hrál s jejich dlaněmi, kterými se drželi. Proplétal a zase vyplétal jejich prsty a palcem Marcelovi přejížděl po kloubech. Pouliční lampy už se pomalu začaly rozsvěcet. Bylo šero a vypadalo to, že každou chvíli se přivalí průtrž mračen. 

"Je to ještě daleko?" zakňoural Marcel, kterého už od věčného chození bolely nohy. 

"Už jen za rohem," usmál se Louis a vedl Marcela k polorozpadlému domu, který vypadal, ještě v takovém počasí, které bylo, velmi strašidelně. Marcel se rozklepal. 

"L-Lou… J-já chci d-domů," zatřásl se Marcel a natiskl se blíž k Louisovi, drtíc mu ruku, kterou se drželi. Louis se na něj ustaraně podíval a políbil ho na čelo. 

"Neboj se, jsme tady spolu a nikdo sem nechodí," zašeptal a opět mu vtiskl pusu na čelo. 

"Já tady n-nech být, Lou, vždyť se na to podívej, rozpadá se to," zamračil se Marcel. 

"To radši přiznám tátovi, že jsem gay a mám přítele," vychrlil Marcel tak rychle, že si ani nestačil uvědomit, co vlastně řekl. 

"Opravdu?" vytáhl Louis obočí. Marcel povzdechl a sklopil hlavu s lehkým naznačením nesouhlasu. Louis obmotal jednu paži kolem Marcelova pasu a chtěl jít blíž k domu, ale Marcel stál na místě jako přikovaný. 

"Zlato, no tak. Neboj se, vždyť jsem tu s tebou a sem jsem chodil už dávno předtím, takže to zevnitř nevypadá tak hrozně, hm?" usmál se Louis, snažíc se přimět Marcela alespoň k jednomu kroku, ale ten stále tvrdohlavě stál na místě a nehýbal se. 

"Posero," zamumlal Louis a vyzvedl Marcela do náruče. Ten jen zabořil obličej k Louisovu krku a držel se ho jako klíště. Louis šel po kamenité cestičce až k domu, kde Marcela položil, aby mohl otevřít dveře. Ty zavrzaly v pantech a Marcel se vystrašil ještě víc. Vypískl a vrhl se Louisovi do náruče, rozklepaný jako štěně. Plakal. Do Louisovy kůže se vsáklo pár horkých slziček. 

"Shh, to byly jenom dveře, Marcy," zašeptal mu do ouška, zatímco ho hladil po zádech. 

"Já tam nechci, já tam vážně nechci!" vzlykal Marcel. 

"Ale no tak! Nepřeháníš to trošku? To jsi vážně takovej posera?" uchechtl se Louis a rukou sjel k Marcelově prdelce, čímž přiměl Marcela k jiným myšlenkám. Marcel se zatřásl a odlepil se od Louiho, dívajíc se do jeho očí, ve kterých mu hrály chtivé plamínky. Louis přitiskl své rty na ty Marcelovy a pomalu s ním vešel dovnitř a zabouchl dveře, které opět zlověstně zavrzaly. Marcel leknutím zalapal po dechu, ale Loui ho nepřestával líbat. Poslepu ho zavedl do největší místnosti, kterou projelo světlo blesku. Marcel se odlepil od Louiho, tlačíc dlaněmi na jeho hruď a vylekaně se podíval okolo sebe. 

"Dej vědět mámě, že dnes zůstáváš se mnou, dobře?" usmál se Louis. Marcel hlasitě polkl. 

"T-to tu zůstaneme a-až do rá-na?" rozklepal se. Louis se zasmál. 

"A ty chceš jít zpátky domů v tomhle?" vytáhl Louis obočí, zatímco ukazoval směrem k obrovskému oknu, kterým každou chvílí prosvítil blesk celý pokoj a i déšť, který ťukal na střechu domu, byl již slyšet. Marcel se podíval směrem, který Louis ukazoval, a pak zpět na něj. Jen zakroutil hlavou ve znamení nesouhlasu a vytáhl z kapsy mobil. Louis se usmál, sundal si bundu a odhodil ji na staré křeslo, které se v pokoji nacházelo. Popošel ke kamennému krbu, vedle kterého se nacházela polena dřeva. Louis vzal pár polen a dal je do ohniště, potom ještě roztrhal noviny, které už také něco pamatovaly, vytáhl sirky a ohniště zapálil. Pokojem se rozlehlo příjemné světlo. Louis popošel kousek od krbu, kde se nacházela skříň. Z té vytáhl kufr. Ten byl možná tak jediný, co v téhle barabizně mohlo být z tohoto století. Otevřel kufr, ve kterém měl své věci a vytáhl obrovskou deku, kterou rozložil před krbem. Potom vytáhl ještě jednu a dva malé polštářky. Chodil sem celkem často, takže už byl připravený. Líbilo se mu tady. Byl tu klid, byl odpoutaný od reality, od přátel, od rodiny, od výčitek, od lží, od hádek. Byl šťastný a mohl přemýšlet. Vždy sem chodil sám a Marcel je první, koho sem kdy Louis přivedl. Nikdy předtím sem nikoho nevzal. Nikdy, nikoho. Marcel se po chvíli připojil k Louisovi, který už ležel na dece. Marcel si sedl vedle něho a Louisovi paže ho po chvíli stáhly dolů.