Nikdo nepřišel || Larry Stylinson

Chapter 9

"Už budu muset jít," zašeptal Marcel. Čelem se opíral o to Louisovo a špičkou nosu se sem tam otřel o tu jeho. Louis držel obě Marcelovy ruce ve svých. Stáli u sebe tak blízko, že snad mezi nimi nebyla ani úzká škvírečka.

"Nemůžeš.." zamumlal Louis.

"Ne, promiň," políbil jej na tvář Marcel a povzdechl si. Louisovi se do tváře vpil Marcelův polibek, cítil jeho horký dech a do tváří se mu hnala červeň.

"D-dobře," zakoktal Louis. Marcel se drobet odtáhl, avšak jejich ruce zůstaly spojené. Palcem přejížděl po hřbetě Louisovy dlaně, pak si ji přitáhl ke rtům a zanechal na ní jemný polibek.

"Uvidíme se zítra?" zeptal se Marcel, dívajíc se hluboko do jeho očí.

"Jestli chceš," usmál se Louis.

"Že se ptáš," uchechtl se Marcel.

"Takže zítra?"

"Určitě," přikývl Marcy a v tom momentě se Louiho rty přitiskly na ty jeho. Marcel mu polibek s láskou oplatil a než se odtáhl, mu stihl skousnout spodní ret. Louis se potutelně usmál a poté co otevřel očka, obnovil oční kontakt s Marcelem.

"Ty rošťáku," usmál se a vysmekl své ruce z těch jeho, aby mohl své paže obmotat okolo Marcelova krku. Hlavu si položil na jeho rameno a oči opět zavřel. S úsměvem se objímal se svým kudrnatým přítelem, který jej držel kolem pasu. Držel jej tak pevně, snad se bál, že kdyby jen trošičku povolil, jeho milovaný by se mu vysmekl a utekl. Věděl, že by to neudělal, ale přeci jen. Potřeboval cítit jeho tělo namáčklé na tom svém, jeho teplo, jeho tlukot srdce. Kdyby Marcel mohl, zůstal by v této poloze snad do smrti, avšak slíbil své matce, že bude na oběd doma.

"Už budu muset, broučku," pošeptal Marcel a zanechal pusinku pod Louiho ouškem.

"Já vím," odpověděl sklesle Louis a začal se pomalu odtahovat. Marcelovy ruce sklouzávaly po Louiho bocích, až se ocitly téměř mimo ně. Jeden drobný polibek, než se rozloučily.

"Tak teda zítra," usmál se Louis a pomalu kráčel opačným směrem, stále však otočený směrem k Marcelovi.

"Zítra," usmál se Marcel a poslal mu vzdušnou pusu s lehkým mrknutím, které Louise lehce rozesmálo. Poté už kráčeli každý svým směrem, avšak každou vteřinou se otáčeli a mávali si, dokud si nezmizeli z dohledu. Byl to krásný pohled. Jak moc byli zamilovaní. Přejme jim to a doufejme, že jejich láska překoná i další překážky, které je ještě čekají. Marcel se ploužil ulicí až k obrovskému domu. Už bylo skoro po poledni, tak si trochu pospíšil a přidal do kroku. Prošel železnou brankou a po chodníčku, lemovaným různými barevnými květinami došel až ke schodišti, které vedlo k hlavním dveřím. Těch pár schodů vyšel a odemkl si dveře, které následně otevřel a rychle vplul dovnitř. Skopl si z nohou boty a přes obývák došel až do kuchyně.

"Ahoj," usmál se, když viděl své rodiče. Máma stála u plotny a dodělávala oběd a táta seděl u stolu. Chvíli počkal, ale žádné odpovědi se mu nedostalo. Nechápal. Udělal snad něco špatného, že s ním jeho rodiče nemluví? Marcel provinile sklopil pohled a popošel až ke stolu, kde si sedl naproti svému otci. Ten se na něj okamžitě podíval. Sledoval jej. Harry sledoval svého syna, podrobně si ho prohlížel, avšak ani hláska neopustila jeho ústa. Marcel po chvíli zvedl hlavu a svými smaragdově zelenýma očima se střetl s očima stejné barvy, které patřily jeho otci, avšak nyní byly i lehce zarudlé. Jakoby plakal. Jejich přirozená tmavá zeleň se nyní ztrácela v zarudlé barvě. Jeho oči vypovídaly o strachu, o bolesti, o trápení. Marcel vůbec netušil. Nechápal, co se děje. Snad se jeho otec dozvěděl, že je gay a teď se za něj bude stydět a už s ním do smrti nepromluví. To ne. Marcel miloval svého otce a šel v jeho stopách. Vždy se snažil být ten poslušný hoch a nebýt zklamáním, avšak teď se bál, že to, o co se celý život snažil, že se právě teď obrátilo proti němu, jen díky tomu, že našel člověka, do kterého se zamiloval. Ano, správně by to měla být dívka, ale copak na tom záleží? Není snad důležitější, aby byl šťastný? Doufal, že jeho otec pochopí, že nemůže milovat dívku, pokud ho opačné pohlaví nepřitahuje, avšak tím vším si Harry prošel, a přestože je jeho celoživotní láskou chlapec, dokázal to. Překonal se a žije s dívkou, se kterou splodil syna. Se kterou jej vychoval a se kterou žije doteď. Jenže to Marcel prozatím neví. Nina se otočila od sporáku, aby připravila talíře a všimla si, že se Marcel již vrátil domů. Jeho pozdrav přeslechla.

"Ahoj, zlatíčko," usmála se na něj přívětivě. Marcelův pohled se okamžitě přesunul na ni a úsměv jí oplatil, avšak necítil se příjemně, když na sobě stále cítil ublížený pohled svého otce. Nina vzala talíře, dala na každý jídlo a potom je odnesla ke stolu. Jeden předložila před Harryho, druhý před Marcela a třetí si položila k volnému místu, kam se poté posadila.

"Dobrou chuť," popřála oběma a dostalo se jí odpovědi jen od Marcela. Harry byl zaražený, nevnímal svět kolem sebe. Jen cítil svůj sevřený žaludek, slzy ho pálily v očích a jeho pohledu by se snad i někdo bál. Probodával pohledem lidi kolem sebe, nyní i jídlo na talíři, kterého se ani nedotkl. Po chvíli vstal od nedotčeného jídla a odcházel ke schodišti, které vedlo do druhého patra.  

"Tati!" ozval se zoufalý Marcel a po tváři mu stekla slza. Harry ho však vůbec nevnímal a po schodišti vyšel do druhého patra.