The Lords Of The Elements

Zrada

Zhluboka jsem se nadechla a otevřela veliké kovové dveře. Ve stínu místnosti stála zahalená postava.

Došla jsem k ní a postava se otočila. Matka. Nezmohla jsem se ani na slovo. V ruce držela nůž a byl od krve.

,,Nezachránila jsi ho… Jeremy zemřel a je to jen tvoje vina.“ Řekla s děsivým klidem. Stala jsem jako přikovaná.

,,To není pravda…Lžeš!!!“ Vykřikla jsem. Po dlažbě se linula kaluž krve. Došla jsem po ní až na konec. Podsekla se mi kolena. Chytila jsem ho do náruče. To nemůže být pravda. To ne. Jeremy je mrtvý… pak jsem ucítila bolest v zádech a padla jsem na jeho tělo. 

Z vytřeštěnýma očima jsem se zvedla a odběhla k nejbližšímu potůčku. Klekla jsem si a za dívala se na svůj odraz. Záda jsem měla v pohodě a ruce nebyly od krve. Jeremy…snad se mu nic nestalo. Po těle mi stékal studený pot. Opláchla jsem si obličej. Ty sny byly horší a horší. Zhluboka jsem oddechovala. Tetování mě začalo pálit. Ponořila jsem ruce do vody a trochu se to zklidnilo. Potřebovala jsem být chvíli sama. Odteď už nebudu tolik spát, jinak mě to zničí. Seděla jsem tu hodiny, i když se to zdálo jako chvíle.

,,Hledal jsem tě.“ Lekla jsem se, když jsem za sebou slyšela jeho hlas. Zněl trochu posmutněle. Jen jsem kývla a stále upírala pohled na hladinu potůčku. Sedl si vedle mě a nic neříkal.  Po nějaké době promluvil.

,,Proč si neřekla kam jdeš?“ zeptal se, ale já jen pokrčila rameny. Zrovna jsem neměla náladu na to si s někým povídat.

,,Odpovíš mi?...“ odmlčel se a já jen zavrtěla hlavou. Prstem mi otočil hlavu tak, že se naše pohledy střetly. Musela jsem vypadat utrápeně, když se jeho výraz změnil k nepoznání. Zamrkala jsem, abych zahnala slzy.

Přiblížil se ke mně tak, že naše obličeje dělilo jen pár centimetrů. Náhle jsem ucítila jeho hebké rty na těch mých. Chtěla jsem se odtáhnout, ale něco ve mně tomu bránilo. Přitáhl si mě trochu blíž k sobě a ruce obmotal kolem mého pasu. S nim jsem se cítila bezpečněji. Trochu se odtáhl a pousmál se. Zvedl mě na nohy a čekal, až ho třeba praštím nebo shodím do vody. Místo toho jsem se jen pousmála a dala mu pusu na tvář. Vyrazili jsem dál.
Už jsme byli těsně u hradu. Několik strážců a pak skřeti a Orcové. Obracel se mi žaludek a dělalo se mi mdlo. Čím blíž jsem k ní byla. ,Nesmím se bát‘ pomyslela jsem na ta slova.

,,Ignis…je to jen královna. To dáš.“ Řekl. Můj úkol byl ji zabavit. Nadechla jsem se a přeskočila keř.  Pomocí vody jsem zamrazila pár strážců do kostky ledu a dalším jsem sekla po obličeji a oni se zakymáceli a padli do bezvědomí.
Rozrazila jsem dveře a vešla dovnitř.

,,Matko…tak tady mě máš!!“ zařvala jsem na celý hrad. Vřel ve mně vztek. Šla směrem k těm největším dveřím, jaké jsem viděla ve snu. Otevřela jsem je a stanula před ní. Na chvíli se mi zatočila hlava. Zatřepala jsem s ní, abych se vzpamatovala. Seděla na trůnu jako nějaká panovnice, přesto to byla jen ubohá rádoby královna. Nejradši bych ji mečem sťala hlavu a bodla jí ho do břicha.

,,Chtěla jsi mě, tak tady mě máš!“ začala mi vřít krev v žilách. Hřejivý pocit projel mým tělem. Musela jsem se hodně držet, abych ji neprobodla ledovým ostřím.

,,Konečně jsi dostala rozum, Drahoušku.“ Vstala a ladným pohybem došla ke mně. ,,Proč jsi přišla?“ nezdálo se mi to jako otázka.

,,Zajala jsi někoho, koho chci zpět!“ vyhrkla jsem rozhodně. Obcházela mě a prohlížela si mě. Žaludek mi dělal kotrmelce.

,,Já…?“ pobaveně se zasmála. Najednou jsem ucítila intenzivní bolest na týle a před očima se mi objevily mžitky. Spadla jsem na kolena a pak už si nic nepamatuju.

*****

Za tohle mě bude nenávidět, říkal jsem si pořád dokola zatímco jsem čekal, až to celé skončí. Seděl jsem u stromu a jen tak koukal na nebe. Zira si hrála v zahradě s padajícím listím. Pak se otevřely dveře.

,,Jaixi…královna si vás přeje vidět.“ Řekl jeden ze služebných. Přikývl jsem a šel chodbou ke dveřím do královniny komnaty. Opatrně jsem zaklepal na dveře a vstoupil.

,,Přála jste si mě vidět?“ poklonil jsem se jí a ona jen malá rukou.

,,Dodržel jsi slovo, za to tě odměním Generále Jaixi Gabrieli Reightone.“ Pousmála se. Zhluboka jsem se nadechl.

,,Děkuji Vám. Je to pro mě pocta.“ Uklonil jsem se. Spíš mě zajímalo, co teď bude s Ignis.

*****
Probudila jsem se s intenzivní bolestí hlavy.

,,Kde to jsem?“ špitla jsem.

,,Už jsi vstala?“ Ozval se známý hlas. Matka. Nemohla jsem se skoro hnout. ,,Chtěla jsi mi něco říct?“ zeptala se skoro nevinně.

,,Kde jsou Jaixovi rodiče? A... kde je Jaix?“ Zasmála se. Nechápala jsem co se tu děje. Pak jsem se rozhlédla. Železné mříže a nikde nic. Žádná voda, žádné pohodlí. Jsem ve vězení.

,,Tak tohle ti napovídal. Óoo…tady ho někdo měl rád.“ Teď už jsem nic nechápala.

,,Ty lžeš, tohle by nikdy neudělal.“ Zařvala jsem a rukama lomcovala mřížemi. Do očí se mi vrhly slzy.

,,Myslíš?...ani ho neznáš. Podvedl tě…zradil tě…“ řekla s takovým klidem. Až teď mi to začalo docházet. V těle se mi hromadil vztek a smutek. Tetování mě začalo nesnesitelně pálit a ruce mi začaly rudnout. Zařvala jsem z plných plic. Ten řev byl plný bolesti, vzteku, smutku a bezmoci. Museli to slyšel na celé temné straně.

,,Budeš litovat dne, kdy ses narodila. A jestli použiješ živel, tak někdo z tvých blízkých za to zaplatí životem. To bys přece nechtěla.“ Zahrála si na chudinku. „Stráže! Můžete začít.“ Vyhnali mě z cely a připoutali ke kůlu. Vzdorovala jsem, ale k ničemu to nebylo. Pak jsem jen cítila tak nesnesitelnou bolest, jakou jsem nikdy necítila. Zbičovali mě jako malého psa a do ran mi nasypali sůl, abych trpěla ještě víc. Řvala jsem stále dokola, ale všem to bylo ukradený.

Už jsem tu umírala několik měsíců. Slíbila jsem si, že jestli se odsud někdy dostanu, už žádný city, žádná lítost a žádný strach.

Ležela jsem na studené zemi smotaná v klubíčku. Z ran mi stékala krev, která mi rudě zbarvovala roztrhané oblečení. Vlasy jsem měla slepené a mastné. Tělo vyhublé a bledé. Byla jsem slabá a každý den jsem se modlila, abych se dožila druhého rána. Jaix nikdy nepřišel a matku jsem už měsíc neviděla. Většinou jsem pracovala v dolech, byla bičována nebo hnila v cele.

,,Je mi to moc líto.“ Ozval se soucitný Jaixův hlas. Nepatrně jsem se na něj podívala. Kdybych ještě měla nějakou silu, asi bych mu přes mříže plivla do obličeje. Jenže vodu jsem dostávala jen jednou týdně, takže jsem byla žíznivá a vyhladověla. Na zádech se mi rýsovalo několik jizev. Nejvíce viditelné  a bolestivé byly dvě na zádech a jedna na noze.

,,Vyslechni mě… Prosím.“ Naléhal dál.

,,Vypadni!“ řekla jsem slabým chraptivým hlasem.

,,Byl to rozkaz. Musel jsem uposlechnout! Ale pak jsem tě začal mít rád.“ Jeho kecy mě nezajímaly. Cítila jsem bodavou bolest v hrudníku. Předevčírem mi zlomili asi tři žebra. Kolena jsem si přitlačila blíž k hrudníku a pod náporem bolesti zase upadla do bezvědomí.