•[Tamriel]• V údolí zabijáků

Část první

Zvuk famfár oznámil příchod císaře do Velké Císařské síně. Pohledy přítomných upřely na tom starém muži, avšak z přízemního okna mé cely se mi nepodařilo spatřit císaře samotného. Jeho tvář znám pouze z podobizen, ale musím přiznat, že né všechny se daly označit za povedené. Každé tržiště říšského města skýtá možnost zakoupení alespoň jednoho z mnoha portrétů, ale buďme upřímní. Tyto obrazy si kupují pouze zatvrzelí milovníci Říše. Jak já ty císařské psy nesnáším! A vůbec, ať se jde celá Říše někam zahrabat!

Před dvěma týdny jsem se pokusila překročit hranice Cyrodiilu a Skyrimu, ale můj odvážný kousek překazila císařská pohraniční hlídka. Nikdy by mě nenapadlo, že mě dostane někdo, jako legionářskej pohraničák. Bohužel, stalo se, a tak tu teď stojím u okénka umístěného tak vysoko, že do něj skoro nevidím a fakt, že je mřížované okno zároveň skoro u země síně, mi na výhledu moc nepřidává, spíše naopak.

Když už nic jiného, snažila jsem se alespoň zahléhnout obličeje těch urozených a důstojných, kteří mají tu čest zůčastnit se vybrání ženicha, z řad přítomných, pro dceru císařovu. Je jasné, že budoucí manžel, po císařově smrti, převezme trůn. I přesto jsou požadavky pro ženicha primitivní: nejméně jedno císařské ocenění za chválihodnou službu Říši, bohatí a ctění předci, šlechtický titul a špetka toho rozumu. No ale vážně, který z těchto nafoukaných povýšenců nemá v hlavě vymleto? Myslím, že odpověď je více, než jasná.

V přední části síně měli místo ti nejušlechtilejší, nejbohatší a nejctěnější a čím vzdálenější lavice, tím menší titul. Tak, či tak, všichni vypadají téměř stějně, ať už jsou jakkoliv bohatí. Až na partičku v prostřední řadě. Jedná se o tři plně zahalené tvory, nízkého vzrůstu, s nevýraznou chytinovou helmicí a s velice zvláštními otvory pro oči. Ne, nejsou tam pouze tito tři. Na opačné straně místnosti také sedí jedna trojice, na konci jsou další dvě nehybné dvojice a dokonce i v přédních řadách jsou tři samostaně rozmístěné osoby sledující příchod císařovy dcery. Co jsou zač? Jsem si jistá, že ten oděv jsem už někde viděla. Tuto chytinovou zbroj používají spíše válečníci, kteří se nechtějí zpomalit, či, při plížení, prozradit, nepraktickou těžkou zbrojí.

Náhle se jeden ze zahalenců sehnul. Asi mu něco upadlo pod lavici předešlé řady. Ne, počkat. Co to tam dělá s těma rukama? Znovu se napřímil a nenápadně strčil do jeho dvou parťáků. Všichni tři se naráz zvedli a ve snaze, nerušit císařův prosov k občanům, se potichu, bez sebemenšího hluku, vydali k velkým dveřím. Nevzbudili tím nijakou větší pozornost u ostatních přítomných, tedy až na ostatní zahalence. Někteří z nich se začali nervorně ošívat a jiní seděli ještě stuhleji, než před chvílí. Trojce odcházejících za sebou s hlasitým zavrzáním zavřela a síní se rozlehl zvlástní zvuk. Zvuk podobný otočení klíče v zámku a v zápětí cvaknutí, z kterého vyplývá, že dveře jsou zamčené. To přerušilo císařův proslov. Všichni zpozorněli.
,,Co to má znamenat?"síní zahřměl císařův hlas. Otázka byla směřována na legionářské strážce stojící nehybně vedle trůnu. Všichni se naráz rozeběhli ke dveřím. Tupci. Nedochází jim, že by stačilo, kdyby tam šel jen jeden, musí se tam nahrnout všichni. Kdyby je říse vyměnila za hlávkové zelí, vyšlo by to nastejno. Pohradvě jsem se zasmála nad blbostí těch vymetenců. Bohužel se můj smích, i přes to, že nebyl příliš hlasitý, v síni rozlehl. Všichni trhli hlavami mým směrem. A sakra. Trochu jsem se přikrčila, aby mě nebylo v okénku cely vidět.

,,U svatého Akatoshe! Hoří!"histerický, ženský hlas mi projel hlavou, jako ostrá šipka, skrz na skrz. Rychlostí blesku jsem se vrátila na mojí pozorovatelnu, abych zjistila, co se děje. Zpod lavice, ke které se předtím skláněl jeden z trojky, šlehají plameny a síň se pomalu, ale jistě začíná plnit kouřem. Všechny přítomné zachvátila panika. Tedy až na zahalence. Ti se bez sebemenšího náznaku zmatení vydali klidným krokem k císařovi. Tři popadli císaře, který se nezmohl ani na slovo, tři dceru a zbývající tři se postarali o to, aby se k nim legionářští strážci nedostali. Odráželi útoky, odřezávali cestu k únoscům a panovníkovi. Tohle samozřejmě nemohli vymyslet z fleku. Museli to mít dopředu dobře naplánované. Museli také předpokládat, že se k zamčeným dveřím bezhlavě vydají všichni legionáři, tudíž bude císař v okamžiku nestřežen.