•[Tamriel]• V údolí zabijáků

Čast druhá

Zatím co vládce je i s dcerou odvlečen do prostor paláce, kde se zřejmě nacházel tajný únikový východ únosců, zbylí zahalenci v chytinových zbrojích pomalu, ale jistě pobíjejí legionáře, i přes to, že z paláce přibíhají další posily. Občané panikaří a snaží se ze všech sil vyrazit dveře. Oheň se rozšiřuje a síň se začíná plnit kouřem. Co mam dělat? Oheň se touhle rychlostí brzy rozšíří i sem, do cel. Ovšem je pravda, že tady dole, pod zemí, je vlhko a převážná většina věcí je vyrobena z kamene a železa, takže, než se sem oheň dostane, to bude ještě nějakou dobu trvat. I přes to jsem začala vymýšlet možnosti úniku.

Nejjednodušší by bylo vyháčkovat zámek, bohužel se mi poslední šperhák zlomil před týdnem, když jsem se snažila zdrhnout. U sebe mám pouze žabikuch (dýčka velikosti příborového nože, vytesaná z kamene), ale ten mi je momentálně naprosto k ničemu. Mohla bych se zkusit protáhnout mezi mřížemi. První noha, ruka, hlava....nee, tak tohle nepůjde. Krz mříže cesta nevede. Mysli, mysli!........ Ha! Mohla bych zkusit zahřát a roztavit mříže sesláním magických plamenů. Vzpřímila jsem se a soustředila všechnu manu do oblasti rukou. Z dlaní mi vyšlehly dva slabé plamínky. Namířila jsem je směrem k mřížím, ale žár byl moc slabý na to, aby roztavil železo. Ani mě to nepřekvapuje. Nejsem žádný mág, mé znalosti ničivé magie se rovnají téměř nule. Jediná magie, ve které se vyznám je obnovovací. Tak, či tak jsem v čudu! Odsud se jen tak nedostanu. Umřu tady. Byl by to zázrak, kdybych ještě dnes, živá, opustila cely Císařského města v Cyrodiilu.

Náhle se kdosi objevil u mého pozorovacího okénka. Jeden ze zakuklenců. Z blízka jejich helmice vypadá ještě zvláštněji. Dotyčný přiložil ruce na mříže, na kterých se začaly tvořit krystaly ledu a když byly mříže, díky jeho kouzlu, dostatečně zmrzlé, bez problémů je vylomil. V magii rozhodně nemohl být na úrovni novice. Přecijen na takové zmražení už potřebujete slušnou dávku many a nějaké ty zkušenosti s kouzly. Ladně slezl do mé cely a otočil se na mě. Chvíli stál jako socha, pak přistoupil blíž a stiskl mi ruku na pozdrav. Nevím, co to mělo znamenat, ale když nepočítám to, že tento zakuklenec patřil mezi ty, kteří založili oheň v Císařském paláci a poté násilně odvlekli samotného císaře, celá tato situace se jevila velmi úsměvnou a zdvořilou.

Když do mé nepříliš prostorné cely vlezli i další dva chytinoví oděnci a potřásli mi rukou, mág zmrazil zámek a jeden z jeho kámošů do něj uhodil válečným kladivem z trpasličího kovu. Už je pěkná řádka let, co jsem viděla jakoukoliv zbraň vyrobenou z trpasličího kovu. Klidně bych si troufla říci, že je to 25 let... Nicméně, tvrdý a prudký náraz způsobil, že se zámek rozletěl na kousky a dveře se otevřely. Zakuklenci, jeden po druhem, vyběhli ven. Poslední, nejspíš ten mág, se na mě ještě otočil a trochu zpomalil. Z pouzdra vytáhl ocelovou dýku a položil ji na zem. Jestě mi věnoval jeden, prázdný pohled - zpod helmice dotyčné osobě nebyli vidět ani oči, takže veškeré pohledy zůstávaly bez výrazu - a rozběhl se za ostatními. Cestou ze sklepení ještě zneškodnili stráž, takže jsem mohla ve vězeňských hadrech, které naprosto vším připomínaly spíše pytel na brambory, a s mou novou ocelovou dýkou za opaskem, vyrazit z paláce.