Děti hvězd {Probíhá oprava}

Kapitola 4

Vánoční prázdniny jsou přesně takové, jaké jsem si je představovala. Bezstarostné, pohodové, plné dobrého jídla a pití a rodinných večerů strávených hraním deskových her, koukáním na televizi a výletů po okolí. Zvládáme oslavit i Jeremyho devatenácté narozeniny a navštívit babičku v Edinburghu. Několikrát se vidím se Sofií, která během těch tří týdnů začala s Jacobem chodit a prakticky se nepřestává usmívat.  Netuším, kdy to stihli, když byl minimálně týden za příbuznými na návštěvě, ale hlavní je, že je spokojená.  Vyzařuje z ní poblázněná zamilovanost a já jsem šťastná s ní. Je snadné během svátků zapomenout na podivína ze stadionu a namluvit si, že jsem jednala přehnaně. Jednoduše to nechám být.

Návrat do školy je drsný, většina učitelů se shodla, že v následujícím měsíci musíme napsat všechny závěrečné pololetní testy, takže celé dny ležím v učebnicích. V kombinaci s krasobruslařskými tréninky nemám čas ani přemýšlet nad něčím jiným než školou a tréninky. A je to svým způsobem příjemné. Vyčerpaná mysl si nevymýšlí teorie o tom, jak mohl kluk ze stadionu znát mě i Jeremyho a jak to vlastně bylo s tou zbraní ve škole. Jenom rutinní zahlcování mozku zbytečnými informacemi ze školy, pak občasné přemýšlení, jakou nohou se odrazit při určitém skoku...

Hned druhý týden školy chřipková epidemie kosí třetinu spolužáků, takže je třída i jídelna podivně prázdná. Ale abych byla upřímná, užívám si, že většina mých přátel je nemocná a já se jednou za čas nemusím s nikým bavit nebo poslouchat něčí problémy. Taková pauza je jednou za půl roku jako další prázdniny. Zítra už se mi po Sof ostatních bude stýskat, ale jen za dnešek jsem si udělala víc zápisků z předmětů než za celý prosinec.

„Můžu?" zastavuje se u mě Jacob a já přikyvuju. Vždycky to byl spíš bratrův kamarád, moc často spolu o samotě nejsme. Ale i Jeremy onemocněl, ale už nemá ani teploty a jak ho znám, na dnešní trénink už půjde. „Kolik vás je?"

„Osmnáct. Co vy?"

„Třináct," zubí se a já si všímám modřiny pod jeho okem a odřené tváře. Navíc má obvázanou levou dlaň. „Prosím tě, neptej se, co se mi stalo."

„Fajn," přikyvuju. „Vypadá to, že ses popral. Ale budu dělat, žes spadl ze schodů." Často chodí s nějakým šrámem nebo rukou v šátku. Většinu to svede na hokej, ale to jsem mu přestala věřit už dávno. Spíš se mi zdá, že tajně navštěvuje kroužek bojového umění a z nějakého důvodu to nikomu neřekl. „Kde jsi vůbec byl ve středu a čtvrtek? Nevšimla jsem si tě tady. Zase ti nebylo dobře?" zajímám se s ironickým tónem v hlase. Jeho velmi časté a náhodné absence nikdo pořádně neřeší. Den sem, dva dny tam. Se Sof jsme se shodly, že do školy chodí, kdy se mu zachce. Jeho otec ale o všem ví, protože Jeremy zase tvrdí, že Jake s ním jezdí na pracovní cesty.

„S tátou."

„Pracovně?" zkouším z něj něco vypáčit. Když to vezmu kolem a kolem, znám akorát jeho jméno. Nikdy mi nedošlo, že je Jake tak trochu záhada.

„Tak poslouchej," vzdychá. „Když to potřebuješ vědět, ano, mimo jiné i pracovně. Ale taky táta randí s jednou ženskou poměrně daleko odtud. Už dlouho, ale teprve před pár měsíci se její syn vrátil z výměnnýho pobytu v Emirátech. Obávám se, že ji chce táta požádat o ruku," ošívá se a vypadá maličko znechuceně, „a doufá, že spolu budeme všichni vycházet. Proto tam jezdíme, a jelikož jenom cesta tam trvá pět šest hodin, většinou se zdržíme alespoň na dva dny." To zní poměrně uvěřitelně. Trochu pošahaně, ale nemůžu říct, že bych měla pocit, že by mi vyloženě kecal.

„Proč to neví Jeremy?"

„Protože není ani z poloviny tak zvědavej a ukecanej jako ty," ušklíbá se. „Možná se budeme stěhovat, ale nechci o tom mluvit, dokud si nebudu na sto procent jistý, že mizíme."