Tajuplný měsíc

Kapitola 1

Toto je můj 1.příběh tak snad se vám bude líbit. Za případné chyby se omlouvám. :)

Vyšla jsem z auta a uviděla náš nový dům. Byl celkem starý a vypadal docela strašidelně. Otevřela jsem tmavě zelenou branku a šla dál. Když už jsem stála na prahu dveří a stiskla kliku uslyšela jsem jen ,,Slothie, pojď sem! To ti ty kufry mam nosit sám?!" Byl to můj táta. Vysoký pán se světlejšími hnědými vlasy a mírným vousem. Od minulého roku co mamka umřela na rakovinu plic je tím více mrzutější. Dnes jsme přijely sem- do Bostnu. Táta tu koupil dům. A zítra půjdu i do nové školy. Z našeho bývalého bytu v New Yersie jsme se odstěhovali, protože už jsme nemohli snést věčný řev a rámus našich BÝVALÝCH sousedů, kteří každou noc pořádaly party asi do 4 hodin ráno. ,,Slothie tak jdeš už?!" zeptal se znovu táta . Pustila jsem kliku a šla  jsem zpátky  k našemu autu. Když v tom mě zarazil Jimmy. Můj mladší 7letý bráška s krátkými blonďatými vlasy a úsměvem od ucha k uchu. ,,Slothie podívej" držel v ruce Čtyřlístek a jásal radostí. Vrazil mi ho do ruky a řekl: ,,Na, to je pro tebe. K narozeninám. Našel jsem ho tady na trávě "a ukázal na místo vedle tmavozelené branky. ,,Ale já mam narozeniny až zítra" ,,To nevadí" řekl s úsměvem. A šel si hrát na trávu našeho nového domu. Zítra mi bude 16 a nejspíš bude oslava jenom ve třech. Já, taťka a Jimmy. Zamyslela jsem se jak to bude s tou oslavou. Najednou mě vyrušil ale křik. Byl to zase táta, který tam pořád čekal s těmi kufry. ,,Slothie!!!! Už toho mam plný zuby!!!!" Tentokrát  zařval tak hlasitě, že se Jimmy lekl a počůral se. Samozřejmě že jsem se neudržela a dostala jsem takový záchvat smíchu, že jsem se z toho taky počůrala. ,,No jooo, už jdu" řekla jsem se smíchem. Nakonec se taťka taky trochu pousmál i přesto, že se na mě zlobil. Když jsme se převlékli, kufry jsem mu pomohla odnést do domu. Položili jsme je všechny v zaprášené předsíni plnými pavučinami. ,,Myslím že máme co dělat" řekl taťka. ,,To je pravda. Jdu se podívat na svůj pokoj " řekla jsem. Kývl a Jimmy běžel hned za mnou. Když jsme vyběhli všechny ty dlouhé, zaprášené schody šli jsme se podívat každý sám do svého pokoje. Vzala jsem do ruky kliku, ale v tu chvíli jsem uslyšela zvonek. Kdo to jen může být? Po myslela jsem si....

Zrovna v tu pravou chvíli :)
Je to docela krátké ale příští kapitoly budou snad o něco delší ;)