Happy Little Pill

Nemocnice

Nenávidím pach dezinfekce. Takový moderní znak čistoty, pro někoho dokonalosti. Obě dvě vlastnosti nenávidím. Nikdo není dokonalý, je to jen marná představa a nemožný cíl této společnosti. Degenerující vlastnost. Pach je stále ostřejší. Pomalu otevřu oči.

První co uvidím je obraz naproti mně. Detailní vyjevení velryby v rozbouřeném moři. Kdysi jsem měl umění rád. Teď to je pro mě jen kus papíru. Nechápu, co jsem na tom viděl. Další objekt, který uvidím, jsou dveře. Velké a šedé, v mohutných světlých futrech. Ale já doma takovéto dveře nemám, ani obraz. Pořádně se rozhlédnu. Starý dřevěný ošoupaný stůl, očividně hodně starý kovový stolek vedle postele. Postel. Chladná, jako kov, ze kterého je. Původně natřená na bílo. Teď je barva někde opadaná a každý může vidět zrezlý kov.

Otevřeli se další, bílé, dveře a dovnitř vešla sestra. Jak jsem jenom mohl doufat, že to je můj otec. Určitě někde chlastá, nebo zvrací a ani neví, že jsem v nemocnici. Falešně se usměju, přičemž úsměv zase hned shodím dolů kvůli silné bolesti hlavy. Sestra, mladá zrzovlasá dívka, se na mně ustaraně podívá.

„Bolí vás to? Můžu vám dát kapat něco proti bolesti," řekne a přejde přímo ke mně.

„Kapat?" sotva odpovím, mám úplně vyschlé hrdlo.

„Ano, tady hadičkou," ukáže na úzkou plastovou hadičku vedoucí do mé žíly na pravé ruce.

Už jenom kývnu hlavou. Další slova by způsobila bolest, o kterou doopravdy nestojím. Sestra odpoví dalším kývnutím na znak pochopení a vydá se k bílým dveřím a já začínám cítit stupňující nedostatek nikotinu. Znovu se rozhlédnu. Smysly se mi konečně začínají zaostřovat. Jak jsem se sem dostal? Vysvitne mi na už tak zmatenou mysl další otázka bez odpovědi. Pokusím se pohnout svou pravou rukou. Slovo "pokusím" je velice důležité, protože jí sotva zvednu z polštáře, který ji podpírá. Celá v sádře, ještě trochu otupělá, ale bolest cítím ještě intenzivněji než u hlavy. Aspoň, že můžu hýbat oběma nohama.

Sestra se vrátila i s průsvitným vakem s čirou kapalinou a malým táckem s čajem a hrnkem.

„Rovnou jsem ti vzala i čaj, musíš mít ohromné sucho v krku." řekne a položí tác na kovový stolek.

„Dě-," odkašlám si, „-kuji," dořeknu a trochu se posunu na posteli. Sestra se zatím vrátila za dveře a přitáhla stojan na kapačku. Z kapsy vytáhla injekční stříkačku s další čirou kapalinou. Udiveně se na kapalinu uvnitř dívám.

„Fyziologický roztok," odpoví na nezodpovězenou otázku, „tvé tělo si ho vyžaduje." učili jsme se o něm. Používá se, když je tělo dehydratované. Kdyby mi radši dala napít toho čaje.

Zavěsí vak s kapalinou na jeden z háků na stojanu a napojí ho na hadičku vedoucí z mé ruky. Párkrát zatočí zařízením na trubici, asi kontrola tlaku a léky proti bolesti začnou pomalu kapat do mého organismu. Třeba i zaberou, chtělo by to, ruka i hlava bolí víc a víc.

„Pro-prosím," řeknu ztěžka, „čaj," dostanu ze sebe. Sestra si zastrčí injekční stříkačku zpátky do kapsy a rychle obejde mou postel. Do hrníčku dá brčko, nalije čaj a podrží mi ho u pusy, přičemž mi brčko strčí do pusy.

„Hlavně nehýbej tou rukou, jinak ti to tam nebude téct," řekne a já začnu hltavě pít z brčka, „a taky se nepřepij, před chvílí jsi se probudil z kómatu a tělo si znovu musí zvyknout," jenom kývnu hlavou, pořád nejsem moc na mluvení.

„Za chvíli bude vizita, doktor se vás zeptá na pár otázek a pokud bude všechno v pořádku, budete moct jít domů. Jenom se budou ještě muset podepsat propouštěcí papíry, seženete nějakého opatrovníka?"

„Zku-," znovu si odkašlám, „-sím to," odpovím, „pokud mi přinesete věci, prosím."

„Samozřejmě," usměje se a zmizí na čistých a smradlavých chodbách nemocnice.

Po nějaké době se vrátí s plastovým průhledným sáčkem plným mých věcí. Relativně čisté džíny, špinavým tričkem od krve, botami, peněženko a mobilem. Jen co jsem si některé věci stačil vyndat, přišli doktoři. Snad celý tucet. A k nim všechny sestry. Dá se říct, že mě obklíčili, ale nejblíž stál pochmurný doktor ve svých nejlepších letech.

„Já jsem doktor Jedlin. Sešíval jsem vaší hlavu a zpravoval vaší ruku," ukáže na zářivě bílou sádru, „Měl jste střední otřes mozku, ale to už je v pořádku," řekne lhostejně, „ruka už byla horší. Vnější zlomenina, pravděpodobně jste si jí zlomil o volant a pořezal si to ještě o přední sklo..."

„Volant? Přední sklo? Takže se to stalo v autě?" zeptám se dost překvapeně, vždyť mi auto nemáme.

„Na vaše otázky vám poté zodpoví sestra, nebo aspoň na to, co víme. Avšak jinak tedy ztráta paměti. Dnes je 18.6. 2017, co jsi pamatujete posledně?" zeptá se celkem ohromeně.

„Asi středu, to jsem dostal kuli z fyziky," řeknu upřímně to první, co mě napadlo.

„Desetidenní ztráta paměti. V kómatu jste byl tři dny. Takže si nepamatuje posledních sedm dní svého života," zpočítá nahlas, „a ruka, nebo hlava vás nebolí?"

„Ne, už ne. Dostal jsem kapačku proti bolesti," ukážu hlavou.

„Dobře, domů byste si měl koupit prášky proti bolesti a můžeme vás pustit."

„Děkuji," nejsem ten nevděčný typ člověka, aspoň k někomu, kdo mi pomohl, se chovám dobře. Oni si to jako jedni z mála zaslouží.

Celá skupina se odebrala do jiných, pravděpodobně stejných pokojů, jenom sestra mi ještě vytáhla již s předpřipraveným náčiním hadičku z mé levé ruky a rychle odešla za ostatními. Po delší chvíli bezvýznamného ležení jsem dostal své zaplať pán bůh zdravé nohy na zem. Z pytle jsem ještě vytáhl poslední věci a sundal si nemocniční košili. Nikdy jsem je neměl rád. Je to sice oblečení, ale já se v něm cítím jako nahý. Oblékl jsem si své oblečení, ať je v jakém stavu chce a se zbytkem věcí zastrčených po kapsách jsem se vydal ke stolku. Posadil jsem se a vytáhl mobil z kapsy, ze které zároveň vypadl nějaký průhledný pytlík. Pytlík s drogami.