The Lords Of The Elements

Smlouva

„…Beru to.“ Snad to je správné rozhodnutí. Sklopila jsem hlavu. Zhluboka jsem se nadechla a zadívala jsem se mé matce do očí. Měla tam zvláštní jiskru. Stráže trhli s řetězy a postavili mě na nohy.

,,Zítra ti připravím smlouvu, kterou podepíšeš. Teď se běž umýt a převléct. Večer tě čekám na večeři.“ Pokynula rukou a stráže mě už vlekli chodbou. Odvedli mě do nějaké komnaty. Rozhlédla jsem se kolem. Postel s několika polštáři a přikrývkami. Dřevěná podlaha s ornamenty a malý kobereček před postelí. S vražedným pohledem se na mě strážce podíval, když mi sundal řetězy. Promnula jsem si od řetězů zakrvácené zápěstí.

Jeden ze strážců zavolal služku, která mě hned odvlekla do koupelny. Přispěchaly další dvě služky, které mě umyly. Ten pocit, když mi voda stékala po kůži byl nezvyklý, ale moc příjemný. Dodával mi novou energii. Znovu jsem viděla mou bílou pleť, ale tentokrát byla čistá a voňavá.

Osušily mě a následně mi upravily vlasy. Když jsme se vrátily do ložnice, na posteli ležely šaty. Nádherné světle modré s ornamenty a nabíranou sukní, jako nosily princezny. Byly moc krásné. Oblékla jsem si je a služky mi dotáhly korzet. Nemám ráda šaty s korzetem. Nemůžu v nich dýchat.

Jakmile za sebou zavřely dveře, postavila jsem se před zrcadlo.

Za ten rok jsem úplně zapomněla, jak krásná jsem byla. I přesto, že jsem měla po celém těle modřiny a pár jizev a má kůže byla bílá jako stěna, mi šaty krásně padly a slušely mi. Služky mi trošku ostříhaly vlasy, ale povedlo se jim to. Vlasy mi po straně spletly do copánků a do nich zapletly perly. Lehce se mi ovšem začaly vlnit vlasy, alespoň  jsem je zase měla hnědé, skoro do zlata.

Sedla jsem si na postel a přemýšlela. Co po mě bude má matka chtít? Jaké to je někoho zabít? Zvedla jsem se a vyšla na terasu. Pode mnou byla zámecká zahrada. Kupodivu byla plná zeleně a uprostřed stála zdobená fontána. Kolem jednoho sttomu se něco mihlo. Nějaké zvíře. Zpozorněla jsem. Otevřela jsem dveře do chodby.

,,Můžu se jít projít do zámecké zahrady?“ zeptala jsem se jednoho ze strážců. Byl vyššího postavení než ti ostatní. 

,,Ne.“ Odsekl a rukou nahmatal jílec meče.

,,Prosím.“ Udělala jsem psí oči. Lehce kývl a nasadil mi řetěz na levé zápěstí a druhý konec si nasadil na to své. V doprovodu šesti strážců jsem vešla do zámecké zahrady. Rozhlížela jsem se kolem, kde by mohlo být to zvíře, ale nic jsem neviděla.

,,Viděli jste někde Jaixe?“ zeptala jsem se po chvíli. Už dlouho jsem ho neviděla, a tak mě zajímalo alespoň kde je. Strážce neodpověděl.

,,Takže se se mnou nebudete bavit…fajn.“ Sklopila jsem hlavu.

,,Nevíte, co to bylo za zvíře?“ zkusila jsem to znovu. Jen pokrčil rameny. Věděla jsem, že se tu se mnou nikdo bavit nebude, ale po roce věznění a bičování jsem myslela, že by mi alespoň mohli odpovědět. Když jsme se vrátili do pokoje a stráže za sebou zavřeli dveře, lehla jsem si na postel a zabořila hlavu do polštáře. Připadala jsem si tak sama…Připomínalo mi to tu samotu, kterou jsem prožívala ve vězení. A z toho vyčerpání jsem usnula, a také proto, že ta postel byla úžasně pohodlná. Ne jako ta studená mokrá podlaha v cele.

Otevřela jsem oči a objevila jsem se v té špinavé cele. Nade mnou se rýsoval strážce a v ruce držel bič. Napřáhl se a několikrát mě švihl přes obličej a přes ruce.

,,Aaaa..“ Zakřičela jsem bolestí. Ruce jsem měla od krve, ale nemohla jsem se pohnout. Stěny se zmenšovaly a já si připadala bezmocná. Celý ten rok, těch dvanáct měsíců se mi znovu vracelo. Jako bych to prožívala pořád dokola. Další švihnutí bičem a tupá bolest se mi rozlila po celém těle.

,,Neee...“ rychle jsem si sedla na posteli a otřela si studený pot z obličeje. Strnula jsem, když jsem ucítila ruku na mém rameni.
,, Jsi v pořádku?“ zeptal se Jaix soucitným hlasem. Položila jsem si obličej do dlaní a zhluboka jsem dýchala.

,,Třeseš se, zdálo se ti něco?“ Jen jsem nepatrně kývla. Přitáhla jsem si blíž k sobě přikrývku, protože jsem se vážně celá třásla.

,,Prý ses na mě ptala, potřebovala jsi něco?“ Zněl úplně jinak, než když se u mě naposled zastavil ve vězení.

,,N...ne.“ zakoktala jsem a odtáhla se od něj.

,,Mrzí mě, to co se stalo a moc se omlouvám, musel jsem splnit rozkaz. Nevěděl jsem, že tě uvězní na tak dlouho.“ Až teď mi to začalo docházet. Celý ten rok mého života…jsem prostě ztratila. „ Jo a ještě něco,“ Vzal nějakou krabici, kterou měl za zády. ,,Tvůj dárek k patnáctým narozeninám.“ Podal mi krabici. Když jsem ji otevřela, žasla jsem.

,,Stráže mi řekli, že té prý zaujalo to zvíře v zámecké zahradě…vím, že mi neodpustíš, ale chtěl jsem ti udělat radost.“ Z krabice na mě vykoukl čumáček zlatého tygra. Byl ještě malinký, ale moc hezký. Bez váhání jsem Jaixe objala.

,,Děkuju.“ Zašeptala jsem mu do ucha. Pak jsem se znovu odtáhla.

,,Určitě chceš být sama. Kdyby něco tak řekni strážcům a oni mě zavolají.“ S těmi slovy odešel. Vyndala jsem toho tygříka z krabice. Byl moc roztomilý. Stočil se mi v klíně do klubíčka a usnul. Měl nádhernou zlatou hebkou srst. Ještě mu musím vymyslet jméno. Hmm…na něco se přijde.

Odfoukla jsem si pramen vlasů z obličeje a pohladila jsem tygříka po hlavě.  Zanedlouho se ozvalo klepání na dveře a stráže vešli do pokoje se služkou.

,,Je čas na večeři s královnou.“ Zvedla jsem se a tygříka jsem opatrně položila na polštář. Služka se na mě podívala a z nějakého důvodu se zděsila.

,,Dejte nám 10 minut.“ Vystrčila stráže z pokoje a zabouchla dveře.

,,Jak to vypadáš?“ Jen jsem pokrčila rameny. Služka mě znovu navlékla do těch nádherných šatu a přepletla copánky. Lehce mě nalíčila a vystrčila mě ze dveří. Boty mě docela dost tlačily a korzet mi stahoval žebra natolik, že jsem se skoro ani nemohla nadechnout.
Stráže mi nandali řetězy a vyšli jsme ke královně. 

Stůl byl slavnostně prostřený pro tři osoby. Kdo s námi bude ještě večeřet? Asi Jaix. Usadila jsem se na židli po jedné straně stolu a vyčkávala než přijde královna. Ve dveřích se objevil Jaix. Měl na sobě černý oblek a bílou košili. Dalo se říct, že mu to i docela slušelo. Usadil se naproti mně.

,,Sluší ti to.“ Řekl polohlasem. Jen jsem se usmála a cítila jsem, jak mi rudnou tváře.

,,Už si mu vymyslela jméno?“ zeptal se po chvíli mlčení.

,,Ještě ne, ale pracuje se na tom.“ Pousmála jsem se. Naší konverzaci přerušil zvuk klapajících podpatků o podlahu. Královna se usadila na židli do čela stolu. Číšníci nám začali na stůl přinášet různé druhy jídla. Ještě před tím, než jsme se do toho pustili, mi královna podala srolovaný svitek a pero.
Byla to smlouva. Roztáhl a jsem ji a pozorněji si ji přečetla.

,,Nezapomeň, že když to porušíš, někdo z tvých blízkých za to zaplatí životem. Mysli na to. Podepiš smlouvu a za pět let ti bude udělena svoboda.“ Dořekla.  Pět let…to je většina mého dospívání, ale pořád je to lepší než se každý den bát, že  se nedožiju druhého dne.

Třásla se mi ruka. Vzala jsem pero a stále dokola jsem si to pročítala. Ještě hluboký nádech a pero začalo klouzat po papíře. Teď už to nejde vrátit. Smotala jsem smlouvu do ruličky a vrátila ji královně. Snad to byla dobrá volba. Všichni mě budou nenávidět, ale mě na tom nezáleží. Ten rok byl to nejhorší co jsem kdy prožila a už nikdy to zažít nechci.