This Part Of My Life 2 [1D]

Chapter 4

„Konečně!“ vydechl jsem úlevou a usmál se na ni, zatímco jsem jí hladil po vlasech.

„H-Harry?“ vykoktala, když na mě zaostřila.

„Ano, jsem tady. Už je to dobrý, zlato,“ konejšil jsem jí a ona se začala zběsile rozhlížet po místnosti.

„Kde to jsme? Co se stalo?“ ptala se mě a já jí vysvětlil, že mi ukradla auto a skončila v plotě.

„Cože? Ty máš auto? Panebože, já ti rozflákala auto!“ zděsila se. No jo, celá Deb. To, že málem umřela, to ji nezajímá, ale to že mi rozbila auto, to je ta nejhorší tragédie světa, pousmál jsem se v duchu.

„To je jedno. Hlavně že žiješ, zlato. Auto je jen věc, ale kdybys mi umřela… nevím, co bych dělal,“ posmutněl jsem, když jsem si vzpomněl na to, jaký krůček od té smrti byla.

„Harry,“ oslovila mě bolestně, když spatřila můj nešťastný výraz. „Je mi to moc líto. Omlouvám se. Vůbec si nepamatuju, proč jsem takovou kravinu udělala,“ řekla a já se na ni usmál.

„Chtěla jsi od nás pryč a hlavně od Louise. Řeknu ti, že jste oba pěkně blbí, že jste to takovou dobu dusili v sobě a je mi líto, že se to tak zkomplikovalo, ale už vám nebudu stát v cestě,“ připomněl jsem jí a osvětlil jí situaci, když jsem trhnul hlavou k tomu schoulenému klubku vedle ní.

„Proč bych od tebe chtěla pryč? A kdo je Louis? A co tu dělá tenhle kluk?“ ptala se a podívala se směrem k Louisovu tělu.

„To je Louis, zlato. Zachránil ti život. Nebýt jeho, tak jsi mrtvá. I když vinou nás všech teď ležíš tady,“ řekl jsem posmutněle.

„Tak to mu budu muset poděkovat, i když vůbec netuším, kdo to je,“ řekla vesele a mně začalo být mdlo.

„Louis. Náš kamarád. Je se mnou ve skupině. Měli jste teď sice menší potíže, ale mi…“ přerušila mě svými otázkami.

„My máme nějaké jiné kamarády než sebe? A ty jsi ve skupině? V jaké prosím tě?“ ptala se a mně se začalo dělat černo před očima.

„Hahaha. Chápu, že jsi na něj naštvaná, ale to není vtipný, zlato. To ale vůbec není vtipný! Ani jako největší vtip světa to není dobrý!“ snažil jsem se ji překecat, ať kápne božskou, ale ona byla vážně mimo.

„Harry, já si z tebe nedělám srandu. Neznám ho. Jo a mimochodem vypadáš nějak jinak, než jak si tě pamatuju,“ řekla a smála se, když si mě prohlížela.

Musel jsem se pevně chopit okraje lůžka a zavřít oči, jak mi bylo zle. Tohle prostě nemůže být pravda! Nemůže!, přemlouval jsem sám sebe.

„Harry, jsi v pohodě? Není ti něco?“ ptala se mě ustaraně. Rychle jsem na ní kouknul.

„Dojdu pro doktora,“ řekl jsem rychle a odešel z pokoje. Po chvíli jsem se vrátil a Louis už byl vzhůru, celý šťastný, že se probrala, ale když začal zjišťovat, jak se věci mají, tak se mu úsměv pomalu vytrácel.

„Tak, slečno Taylorová, konečně jste se nám probrala. Dalo nám docela práci vás zase poskládat dohromady. Nakonec se však vše povedlo, ale prý máte potíže s pamětí,“ mluvil doktor k Deb, zatímco jsem poodešel ke stěně k Louisovi, který měl naprosto vyděšený výraz na tváři.

„Louisi, klid! To se spraví. Hlavně nedělej ukvapené závěry, jo? Všechno bude v pohodě,“ snažil jsem se ho uklidnit dřív, než se stačil sesypat.

„Co si naposledy pamatujete, slečno Taylorová?“ ptal se doktor.

„Já nevím, těžko říct,“ odpověděla mu, ale už se jí mluvilo hůř.Došel jsem k ní, jakmile jsem Louise usadil do křesla a dal jí napít.