Room-Mate

~4~

Nikky

„Ahoj. Jak ti je? Co je?" Potkali jsme se ráno v kuchyni. Chytil mě za loket a snažil se mi sundat kšiltovku. „Co blbneš?!" Odstrčila jsem jej vší silou, kterou jsem v sobě našla.
Ještě chvíli mlčel, pak zavrtěl omluvně hlavou. „Sorry, Nicku. Zdál se mi hroznej sen, mám okno ze včerejška... Jen si pamatuju svou ex. Děvku." Uchechtl se a s vděkem si převzal hrneček s čajem.

„Proč děvka?" „Je to na dýl a nechci si vzpomínkama kazit den, někdy ti to řeknu." „Ok." Cítím v zádech jeho bedlivý pohled. Připadám si, jak pod rentgenem.
„Jsi fakt v pohodě?" „Co děláš příští pátek?" „Asi filmy." „Půjdem pařit." „Jsi sebevrah. Ale to už budeš mít po týdnu léčení se, co?" „A ty se vyhýbáš naprosto každé pařbě. No tak, jen my dva. Žádní moji kámoši. Vyblbnem se, popijem, třeba potkáme nějaký super holky." Urychleně se snažím vymyslet výmluvu.
„Na výmluvy ti seru, když budu sprostý. Nicku, vypijem pár panáku a před půlnocí budem doma, jasné?" „Ok." Co by se mohlo stát...

Pondělí i úterý, dva nejnudnější dny snad vůbec... Ve středu, jen co Niall vypadl, jsem do tašky naházela holčičí oblečení, doma se trochu nalíčila a u Lottie doma se převlékla. Vyrazily jsme na dámskou jízdu a ještě že je ve výtahu zrcadlo, jinak by se Niall hodně divil, komu otvírá.
Se sklopenou hlavou jsem kolem něj proběhla, zavřela se v koupelně a snažila se chovat jako kluk; neodmítat plechovku piva a misku pálivých brambůrků. Jo, a nezapomenout se tvářit, že mě ten turnaj v tenise strašně baví...

Ve čtvrtek mě Lottie vypekla. Nicméně, nalíčená, ve vedlejší ulici, jsem se navlékla do dívčího oblečení a s taškou s notebookem, zamířila do knihovny. Seminární práci do školy, jsme měla sotva načatou...
„Je mi líto, dnes zavíráme extrémně brzo. Najdi si, co potřebuješ, ale nemůžeš tu sedět." Usmívala se omluvně knihovnice. Se stohem knih, kručícím břichem a žízní, jsem blomcala ulicemi a hledala něco, kde bych mohla pracovat na práci.
Uh, konečně! Leprechauns bar... Vypadalo to tam předtím hezky, tak snad teď tam nebude horda alkáčů.

Vesměs, pusto prázdno. Těch několik stolů, co tu bylo, bylo sice obsazených ale ve většině případů, seděl u stolu vždy jen jeden člověk. Zamířila jsem kolem baru, dozadu, k jedinému volnému stolu a sotva jsem dosedla, měla jsem šílenou chuť vypadnout.
Přímo naproti, seděl Niall a nějaký kudrnatý kluk. Něčemu se smáli a můj pohled s jeho, se setkal po pár vteřinách. Sjel mě od hlavy k patě a kudrnáč, který byl ke mně zády, se obrátil.

„Šťabajzna." Niall se uchechtl a pohodlně se rozvalil na židli.

„Dobrý den, co si dáte?" Usmívala se na mě obsluha. „Hm... Irskou kávu a nějaké nealko." „Cola? Fanta? Sprite, Seven up...?" Měla naučenou snad celou škálu nealka nápojů.
„Dám si ten jahodový džus, do půllitru s vodou." „Budete i jíst? Zapomněla jsem jídelní lístek..." „To je dobrý, hádám že hranolky snad dělají všude." „Se sýrem, kuřecí nebo vepřové maso? Samotné?" „Se sýrem a tatarkou." „Dobře, a tu kávu hned, nebo až po jídle?" „Myslím, že zvládnu před i po." Za smíchu odešla a s nepříjemným tlakem v břiše jsem si uvědomovala, že Niall i ten jeho kamarád, sledovali celou naši konverzaci.

„Kam jdeš?" „Seznámit se." Se zájmem jsem se začetla do slov o Studené válce, ale útržek jsem zachytila. Vytřeštila jsem oči na řádky v knize a nade mnou se ozvalo odkašlání.

„Ano?" „Čau krásko. Jsem Harry a napadlo mě, jestli tě nemůžu na něco pozvat." „Už jsem si objednala, chceš to za mě zaplatit?" V baru bylo ticho, obsluha, několik metrů za mnou za barem, vyprskla smíchy a snažila se jej maskovat kašlem. Několik hostů poprskalo desku stolů a Niall se rozřechtal naprosto nahlas.

„Hej princezno, dost dobrý!" Houkl a mrkl. Věnovala jsem mu významný pohled a znovu pohlédla na Harryho. Byl rudý, snad až na zadku. 

„Promiň Harry, ale nemám zájem, o nic. Nechtěla jsem tě nějak ztrapnit." „To je dobrý... No, tak sorry." Odplazil se ke stolu, dosedl a Niall znovu vybuchl smíchy. Uplynula minuta a Harry byl na odchodu. Věnovala jsem mu omluvný úsměv a sama měla chuť zmizet.
Vydržela jsem tam nakonec dvě hodiny, stejně jako Niall. Pozorně mě sledoval, ale neřekl ani slovo. Zvedal se, až když jsem se já vytáhla na nohy. Odskočila jsem si ještě na záchod a s úlevou zjistila, že uvnitř už není.
Byl na protějším chodníku, sledoval mě ostřížím zrakem a zmizet mu, byla fuška. Teď se hlavně dostat domů dřív, než on.