Life Changing Journey [CZ] - DOSTUPNÉ K ADOPCI

Záznam 01

„Ještě něco, mami?" houknul Eren od vchodu, když si oblékal lehkou šedou bundu do vlažné letní noci.

„Ne, nic," ozvalo se zevnitř budovy unaveným ženským hlasem. „S úklidem mi pomůže tvá sestra, tak utíkej za Arminem. Ale do dvou ať jsi doma," dodala Erenova matka.

Eren se rozloučil a vyšel ven.

Rozkopl písek pod nohama, a když vzhlédl, spatřil temnou oblohu posetou nanejvýš dvaceti hvězdami, ovšem napůl zakrytou obrovským rudým měsícem. Stávalo se málokdy, že se nebe ukázalo v celé své kráse, i když na něm nikdy nezářila více než kopa hvězd; to když byl měsíc na druhé straně Stiny-Pu, domovském světě sedmnáctiletého Erena Jägera.

Podíval se na hodinky, které – přeloženo z pustinštiny, jak místní nazývali svou řeč a písmo – ukazovaly 25:59:23. Eren si dosud neuvědomil, že během práce uběhla taková doba – za pár vteřin bude půlnoc. I když jeho matka a mladší sestra Mikasa pracovaly jako švadleny ve vlastní dílně, po sedmé hodině se dílna zavřela a otevřela se hospoda v přízemí, která zůstávala otevřená do jedenácti dvanácti hodin večer. Protože i přes sestřino naléhání odmítal Eren přijít na kloub šicímu řemeslu, ze všech sil se snažil vynahradit svou nečinnost poctivou prací v putyce.

Trhalo mu srdce, že musí takto žít, ale nebylo zbytí. Otec je opustil, když byli s Mikasou ještě malí, a nechal jejich matku, aby se o ně starala sama. Ta tvrdila, že otec byl obchodník a létal na cizí planety za prací, která prý obnášela jistá rizika. Jednoho dne ale odletěl a už se nevrátil, podle matky zemřel jako čestný muž, který se pouze ocitl ve špatnou dobu na špatném místě.

To alespoň vykládala, když se po otci ptali. Eren však věděl své. Pamatoval si, jak se často vkrádal do otcovy pracovny, když byl na svých „cestách za prací", a co tam nacházel. Většina věcí byly papíry a dokumenty, kterým nerozuměl, různé kartičky se spoustou cizích názvů a několik předmětů, o jejichž účelu neměl mladý Eren potuchy, ale cítil, že to nejsou jen laserové nože na topinkování chleba při krájení. Nikdy nic nerozbil ani na nic nesahal nebo nevzal, takže když se otec vrátil, v klidu přidal další věci, jež přivezl z výprav, aniž by věděl o zvědavosti svého syna.

Jednoho letního večera, když rudé slunce zapadalo k obzoru tvořenému pouze pouštními dunami a on s Mikasou už měli spát, vyplížil se Eren na chodbu, protože zaslechl v otcově pracovně šramot. Když otce poté sledoval až do přízemí, kde seděla jeho matka a plakala, měl chuť rozběhnout se a zastavit otce, aby těmi vchodovými dveřmi neodcházel, ať už pro to měl jakýkoli důvod. Jenže to nikdy neudělal, a tak za matčiných vzlyků sledoval otce, jak plně naložen svými věcmi odchází pryč prašnou ulicí.

Vyběhl zadními dveřmi do rudého večera, kde i písek pod nohama vypadal, že hoří, a v pyžamu utíkal za otcem. Nekřičel na něj, protože to nedokázal. Nedokázal ani zavolat jeho jméno, aby ho zastavil. Utíkal, jak nejrychleji mohl, ale to už otec na konci ulice vedoucí do krvavé pouště nastupoval s jakýmsi mužem v černém kabátu, jaký v té době nosili vesmírní piráti, nebo to alespoň Eren slýchával, do ošuntělé vesmírné lodi nevýrazné šedé barvy ve tvaru boty obrácené vzhůru nohama.

Než k lodi doběhl, vstupní dveře se těžce zavřely a loď zažehla motory. Šestiletého Erena odhodila tlaková vlna a zavalila ho mohutnou vlnou písku. Zakryl si oči a ústa a než písek opadl, z lodi na nebi se stala pouze vyhasínající jiskra. To bylo naposledy, kdy otce viděl, i když on neviděl jeho.

Za to, co jim provedl, za to, že je nechal na holičkách, Eren otce nesnášel. Dobře věděl, že se o žádné obchodní cesty nejednalo, ale protože byl stále "mládětem", jak mu říkali místní, spoustě věcí nerozuměl, a i kdyby ano, nikdo by mu nevěřil. Neměl potřebu nikomu dokazovat otcovu zbabělost, ale cítil se zrazen, protože pravda nebyla tak zářivá jako povídané lži. Ale tak to bylo se Lží a Pravdou vždy.