Humor was a good way to hide pain. [CZ]

Humor was a good way to hide pain.

„Hej, tak zas zítra!," zamávám jí s širokým úšklebkem a pomalu se otáčím na podpadku směrem k odchodu. Můj úsměv pomalu mizí a já se zase propadám do temnoty. Cítím, jak mi z očí uniká jiskra předstíraného štěstí. Srdce mi těžkne a já zapadnu do nejbližší prázdné uličky. Rychle oddechuji a můj úsměv už je dávno ten tam. Humor byl dobrý způsob, jak skrývat bolest. Ano, vskutku. Cítím, jak se mi všechno bortí před očima a moje hruď se rozmetává na tisíc malých kousíčků. Pohled se mi zamlžuje s příchodem čerstvých slz, ani jednu ovšem nenechám spadnout a mrkáním je udržuji ve skelných očích. Nohy se mi podlamují a já už se nemohu udržet. Padám na kolena. Odplazím se k nejbližší cihelné stěně a opřu si o ní záda věčně zatížená břemenem jménem život.

Ulička je plná odpadků a přeplněných popelnic. Na zdech jsou vysprejované graffitti a všemožné nápisy. Ale já je nedovedu přečíst. Nedovedu dělat nic. Nemám na to sílu. Jedna slza mi nekontrolovatelně sklouzne po tváři, ale já ji ihned utřu rukávem mikiny. Zahaluji své city do něčeho, co není skutečné. A dělám to celý život. Další slza. Tentokrát ji však už nechávám volně téci po líci. Cítím, jak mi v těle rozpoutává hřejivý pocit. Srdce mi buší a já cítím, jak je zkřivené bolestí. Jak je plné modřin a škrábanců. Cítím to, co mi život každý den naděloval. Humor byl dobrý způsob, jak skrývat bolest. Teď už mi slzy tečou proudem po tváři a já ani nejevím snahu je nějakým způsobem zastavit. Zakláním hlavu a opírám si ji o studenou cihelnou stěnu. Začínám se nekontrolovatelně třást a usedavě plakat. Slzy se nezastavují a já cítím jejich slanou chuť ve svých falešných a přetvařovaných ústech.

Ucítím tlak v kapse svých džín. Ozývá se. Ví, že přišel její čas. Natahuji rozklepanou ruku a nahmatávám v kapse něco, co mi bylo přítelem v mnoha podobných situacích. Opatrně sevřu v kapse prsty a vytahuji tenkou, avšak neuvěřitelně ostrou kamarádku. Žiletka. Je obarvena zaschlou krví, která je mi velice povědomá. Vyhrnuji si rukáv na levé ruce a spatřuji nespočet jizev, které se táhnou po celém předloktí. Pevně ji uchopuji palcem a ukazováčkem. Rozklepanou ruku přikládám k místu, kde se mi zdá bílých linek ještě málo a pomalu s ní přejedu po tenké a ještě nezahojené kůži. Ihned se na povrch dere teplá tekutina zbarvena do skarletově rudé. Najednou se celé mé tělo zbavuje napětí a uvolňuje se. S úlevou vydechnu a na chvíli zavírám oči. Už je to lepší. Všechno je zase v pořádku. Teplé kapky mi sjíždí po ruce jako déšť. Říznu znova. Otevírá se mi další malá ranka a řine se z ní ta tekutina společně se všemi špatnými pocity. Najednou jsem zase na svobodě, všechno se-

„Hej, zapomněl jsi u mě sluchát- ACH BOŽE, CO JSI TO PROVEDL?!"

Přibíhá ke mně a vytrhává mi tenkou břitvu z ruky. Odhazuje ji s cinknutím do temného kouta. Ne! Vytahuje kapesník a přikládá ho roztřesenou rukou k mému zakrvácenému předloktí. Au, to bolí. Snaží se mi z ruky setřít veškerou rudou. Podívám se jí do očí. Jsou zamlžené slzami a strachem, přes ten nic nedovedu vidět. Ale stále její panenky hrají všemi barvami duhy. Ztrácím se v nich. Padám do temnoty. Cítím se omámen.

„Proč?," zeptá se, ale stále nedovede odtrhnout ty překrásné, ale smutné oči od mého zjizveného předloktí, „Proč?"

Humor byl dobrý způsob, jak skrývat bolest...

Postavy jsou někým inspirované, kdyby Vás to zajímalo (a ne, nejsem to já :D). Pokud se Vám povídka líbila, můžete ji ohodnotit nebo okomentovat, hrozně si toho cením :) Děkuju za přečtení :)

Za pravopisné chyby neručím, jsem prostě negramotná :D Kdybyste něco našli, určitě si postěžujte do komentářů :)

-Fetch-