Madison byla vždy jiná. Ve škole neměla kamarády, ne že by se s ní nikdo nechtěl bavit, ale jí vyhovovala samota. Ráda o přestávkách seděla v knihovně na zemi v oddělení , kde byly jen knihy na téma smrt. Dokázala půl hodiny sedět na zemi a listovat knihami, které se každý bál otevřít. Po škole se zamkla ve svém tmavém pokoji, zatáhla žaluzie a v tichosti ležela v posteli. Bez hudby. Se zavřenými oči ve vlastním světě, ve kterém byla dokud nepřišla její máma s přítelem. Oni dva si mysleli, že je všechno v největším pořádku. S nimi se usmívala, hrála si na normální dítě, ale uvnitř se cítila už dávno mrtvá. Lhala všem okolo, jak se má dobře, nic jí nechybí a má skvělý život.
Jenže nikdo jí nevyhrnul rukávy, aby viděl pořezané ruce, nikdo jí nesundal kalhoty, aby viděl její pořezaná stehna, nikdo jí neviděl zvracet do záchoda, nikdo jí neslyšel brečet. Nikdo nevyslechl její prosby o pomoc. Až jednoho dne si toho všimli…
1.3. 2013. Původně jsem měla v plánu se probudit jako každé ráno v sedm, udělat si snídani, sníst jí, strčit si prst do krku a spokojeně "najedená" vyrazit do školy. Ale dneska byl jiný den. 1.3. jako každá Belieberka jsem si na sebe vzala tričko s Justinem, pod něj bílé triko s dlouhým rukávem, abych zakryla jizvy a klasické černé džíny. Zkontrolovala jsem jestli mám ploché břicho, jestli si prsty obejmu stehna a po zjištění, že ano jsem se rozhodla napsat dopis na rozloučenou. Přemýšlela jsem, co napsat ale jediné, co jsem napsala, bylo "Je mi to líto." Obula jsem si boty, vzala batoh a vyšla z domu. Věděla jsem, že jsou rodiče v práci. Šla jsem k přechodu a počkala si, až pojede nějaké auto dostatečně rychle. Blížil se černý mercedes. Nadechla jsem se, stiskla papírek a vkročila do silnice.
***
Takže.. já vím, dlouho jsem nic nepsala (hodně dlouho :D) proto chápu, když už tohle nikdo nebude číst, ale pokud ano dejte VOTE a komentář :) je to krátké protože chci jen vidět jestli to někdo bude číst :)
