Marinettini rodiče se zabili při autonehodě, ale ona to přežila a byla adoptována starostou Bourgeoisem. Takže už od malička byla nucena vyrůstat s Chloe a dělat jí služku... prostě jako Popelka.
Ale tohle se má změnit! Do školy, kterou Marinette na...
Tak je to tady...! Prázdniny jsou skoro u konce a začíná škola. Už jen dva dny a jde se do školy. Strašně se těším! A proč? Budu si moct přispat, nebudu mít na starosti tolik domácích prací, budu mít více času na sebe a na Alyu a to hlavní Chloe mě nebude otravovat. Ale nebude to nijak často, protože bude mít na starosti úplně jiné věci a to nabalovat kluky, pomlouvat módní vkus některých lidí a lézt učitelům do zadku a za ní v těsném závěsu Sabrina a Lilla.
„Slečno, Marinette můžu dále?" ozval se za dveřmi hlas Ann, jedné ze služebných tady v hotelu. „Samozřejmě, Ann jen pojďte" odpověděla jsem. „Dobré odpoledne, slečno mám vám oznámit, že za hodinu půjdete se slečnou Chloe nakupovat" řekla Ann jakmile vešla do mého pokoje. O můj bože! Nakupování s Chloe je horší než procházka peklem. Jen si představte, že jdete do obchodu s takovým rozmazleným spratkem, který si v každém obchodě koupí tisíce věcí díky tatínkově kreditce. No nějak to budu muset přežít...
„Dobře děkuji za info, Ann" odpověděla jsem jí a usmála jsem se, protože Ann je jedna z mála, která je na mě v tomhle hotelu hodná. „Není zač, slečno a hodně štěstí" řekla a zasmála se. „Děkuji budu ho potřebovat a říkejte mi prosím jen Marinette." „Jistě sleč-, chci říct Marinet, ještě něco pro vás můžu udělat?" zeptala se. „Nene děkuji, Ann."
O hodinu později
Sakra! Za pět minut mám být dole v hale. Jenže jako vždy nestíhám..., vlastně jsem tím pověstná. No pokusím se to nějak stihnout. Tak co mi ještě chybí? Peněženku mám, mobil mám, tašku mám, sluneční brýle nemám! A sakra musím je rychle najít! Kam jsem je jen dala? Do skříně? Ne tam nejsou! Co komoda? Ne tam taky ne...! Áá už vím jsou na nočním stolku. Tak teď už mám opravdu všechno a můžu jít. A kolik vlastně je? Do prčic deset minut zpoždění, to zase budou kecy, rychle do haly.
„No, Marinette to je dost, že jdeš" slyšela jsem Chloe, jakmile jsem vešla do haly. Ale počkat! Něco mi tu nehraje... ona mi řekla Marinette? Vždyť mi vždycky říká Marinetto a ječí na mě... tak proč ne i teď...? Aha už chápu! Je tam s ní pan Bourgeois, její táta, a před tatínkem se chová slušně... „Dobré, odpoledne pane Bourgeoisi, Chloe" pozdravila jsem. „Dobré, Marinette" oplatil mi pozdrav starosta a Chloe mlčela, co bych taky čekala... „Umm.... tak můžeme vyrazit?" zeptala jsem se. „Samozřejmě a užijte si to" odpověděl starosta a jen to dořekl, Chloe už byla v limuzíně. Chtěla jsem se vydat za ní, ale zastavil mě hlas pana Bourgeoise „Marinette, počkejte tady máte a něco pěkného si kupte" řekl a odešel. No páni! Kolik mi to vlastně dal? 40€?! To si dělá srandu?! Nikdy mi tolik peněz nedal. „No darovanému koni, na zuby nehleď" řekla jsem si a vydala se za Chloe do limuzíny.
Během cesty do nákupního centra bylo ticho. Což mě překvapilo... čekala jsem, že Chloe bude mít nějaké kecy, ale ono nic. Zvláštní... Třeba dneska bude klid nebo taky ne... Po deseti minutách jsme zastavili v podzemních garážích, jednoho z nejlepších nákupních center v celé Paříži.
Jen co nám řidič otevřel dveře tak Chloe vystřelila jako šílena k výtahu a já musela běžet za ní. Doběhla jsem tam jen tak, tak, výtah už se skoro zavíral a Chloe zběsile mačkala tlačítko prvního patra. Když se výtah konečně rozjel a dojel s námi do prvního patra, Chloe zase doslova vystřelila do nejdražšího obchodu. Cestou vůbec nedávala pozor a srazila jednu starou paní a zřejmě jí to bylo úplně fuk. Ale mě ne! Okamžitě jsem se za tou paní rozběhla a hned jsem ji kontrolovala jestli jste v pořádku. „Pro boha, paní jste v pořádku?" „Nestalo se vám nic?" „Moc se vám za ni omlouvám" chrlila jsem ze sebe. „Nic mi není, děvenko" „Jsi velice laskavá, že jsi mi pomohla" řekla ta paní a usmála se na mě. „Já ráda, hlavně že jste v pořádku" odpověděla jsem a také jsem se usmála. „Ano, ano to je hlavní a něco mi slib děvenko, slib mi že vždycky budeš tak milá a hodná." „Slibuji" řekla jsem a chtěla jsem ještě něco dodat, ale ta paní byla pryč. Zvláštní, řekla jsem si v duchu a šla jsem za Chloe do obchodu.
Adrien
Jsem zavřený u sebe v pokoji, s nikým nemluvím a nikoho nechci vidět. A takhle už je to asi dva dny. Nebo víc? Sám nevím, jaksi jsem ztratil pojem o časem. A kdo by ho neztratil když hodiny a hodiny zírá do stropu nebo do zdi...?
Najednou mě z mé zajímavé činnosti vyruší zaklepání na dveře a Nathaliin hlas. „Adriene, otevřete musíte ihned na focení" křičela přes dveře. „No jo už jdu" zakřičel jsem na zpět. Sice se mi teď na žádné, blbé focení nechce, ale nebudu dělat problémy. Dal jsem si rychlou sprchu, hodil jsem na sebe nějaké oblečení, otevřel jsem Nathali, sešel jsem schoddy, nasedl jsem do limuzíny a vyrazil jsem na focení. Přišel jsem si jako robot, nic jsem neříkal a jen jsem plnil úkoly... naprosto bezmyšlenkovitě, bez emocí, beze slov. Ani jsem nevnímal, že limuzína zastavila a že mi Arnold otevřel dveře a já vystoupil. Trošku mě probral ten čerstvý vzduch. Kde to vlastně jsme? „Arnolde, kde to jsme?" zeptal jsem se. „V parku, pane a támhle je vaše fotografka" odpověděl a ukázal směrem, kde stála nějaká žena, která se blížila k nám. Jakmile k nám přišla a já měl možnost se na ni podívat blíže, jsem měl co dělat abych se nerozesmál.
Ta ženská byla totální umělina. Toho botoxu a těch plastik. No radši ani nemluvit. „Dobré odpoledne, pane Agreste já jsem vaše fotografka Ashley" řekla a natáhla ke mně ruku s obříma nehtama, které byly nalakované křiklavě, žlutým lakem. „Ehm... těší mě" odpověděl jsem a potřásl jsem si s ní rukou.
Po našem představení jsme začali fotit. No nebylo to nic extra a byla to celkem nuda. Už jsem skoro usínal, když jsem najednou uviděl nějakého staršího pána, který spadnul. Ani jsem nepřemýšlel a rozběhnul jsem se k němu a bylo mi úplně jedno, že na mě fotografka volá. Když jsem byl u něj hned jsem mu pomohl na nohy. „Pane, jste v pořádku?" „Nestalo se vám nic?" staral jsem se. „Nene, mladý muži nic mi není, děkuji ti" odpověděl. „Není zač" řekl jsem do prázdna. Kam ten pán zmizel? Přemýšlel jsem, ale nakonec jsem to nechal být a vrátil jsem se na focení.
Pohled třetí osoby
Poté co se Marinette a Adrien vrátili do svých pokojů čekalo je velké překvapení. „Zdravím tě Marinette/Addriene." „Kdo jsi?!" vyhrkli ve stejnou dobu Adrien i Marinette a to i přes to, že byli každý úplně jinde.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Tadá :) :D nová kapča je tu doufám, že se líbí ;) a kdo myslíte, že navštívil Mari a Addriena? :D
Dneska chci kapču věnovat jedné suprové holce, která nádherně píše a má ráda Chat Noira stejně jako já :3 prakticky je to moje dvojčátko :*<3 Takže @LucyNeu tahle kapča je pro tebe :);):*:3 Mám tě moc ráda sis a taky jsem ráda, že jsme na sebe narazily :);):3
Pro ty co to ještě neví: založily jsme si nový profil, na kterém budeme společně vydávat nějaké ty storky :D takže se určitě mrkněte ;) #noreklama :D https://www.wattpad.com/home?nofs=1 @BestTwinsEver A pokud chcete taky věnování napište do komentářů :);) Jo a nahoře si odmyslete Alyu :D chtěla jsem najít nějaký obrázek kde budou jen ti dva, ale buď mi nevyhovoval nebo mi tam nešel vložit :D
